Hagioterapie pro ženy v krizových situacích

(se zaměřením na léčbu alkoholové závislosti v Psychiatrické léčebně Bohnice)

Magisterská diplomová práce

Autor práce: Bc. Lada Schovánková

Vedoucí práce: MUDr. Mgr. Prokop Remeš

Brno 2006
MASARYKOVA UNIVERZITA
FILOZOFICKÁ FAKULTA
Ústav české literatury a knihovnictví
Kabinet knihovnictví
Informační studia a knihovnictví

Bibliografický záznam
SCHOVÁNKOVÁ, Lada. Hagioterapie pro ženy v krizových situacích (se zaměřením na léčbu alkoholové závislosti v Psychiatrické léčebně Bohnice). Brno: Masarykova univerzita, Filozofická faktulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2006. 107 s., 6 s. příloh. Vedoucí diplomové práce MUDr. Mgr. Prokop Remeš

Anotace
Diplomová práce „Hagioterapie pro ženy v krizových situacích (se zaměřením na léčbu alkoholové závislosti v Psychiatrické léčebně Bohnice)“ pojednává o specifické formě biblioterapie zvané hagioterapie. Práce rozebírá její principy, východiska a metody a popisuje její praktické využití při léčbě závislostí v Psychiatrické léčebně Bohnice. Biblioterapie patří k doprovodným psychoterapeutickým metodám, která využívá léčivého působení literárního díla na psychiku recipienta. Specifičnost hagioterapeutické metody spočívá ve výhradním využívání biblických textů a jejich podobenství. Tato diplomová práce si klade za cíl bližší přiblížení této biblioterapeutické metody a zároveň se snaží nalézt možnosti jejího dalšího využití mimo prostory psychiatrického zařízení.

Annotation
The thesis „Hagiotherapy for women in crisis situations (specialized in the treatment of alcohol addicts at the Bohnice Psychiatric hospital in Prague)” deals with a specific form of bibliotherapy called Hagiotherapy. The thesis analyses its principles, bases and methods used and describes its practical utilisation in the treatment of addictions at the Bohnice Psychiatric hospital in Prague. The bibliotherapy is one of the accompanying psychotherapeutical methods that makes use of curative effects of a literary work on the patient´s psyche. The particularity of the Hagiotherapy based method consists in an exclusive utilisation of biblical texts and its parables. The thesis aims to present in a closer way this bibliotherapeutic method as well as to find out the possibilities of its further utilisation out of the psychiatric establishments.

Klíčová slova
psychoterapie, biblioterapie, hagioterapie, Bible, psychodrama, bibliodrama, závislosti, alkoholismus, ženy,

Keywords
Psychotherapy, Bibliotherapy, Hagiotherapy, Bible, Psychodrama, Bibliodrama, Addiction, Alcohlism, Women,

Prohlašuji, že jsem předloženou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

Poděkování:
Na tomto místě bych chtěla poděkovat panu MUDr. Mgr. Prokopu Remešovi, kterému jsem velmi vděčna za to, že přes svoji velkou časovou zaneprázdněnost byl ochoten vést moji diplomovou práci a věnoval mi svůj čas při četných rozhovorech zejména nad biblickou, psychoterapeutickou a hagioterapeutickou problematikou. Dále bych chtěla poděkovat Mgr. Haně Ludvíkové za laskavou korekci mé práce a Aleně Štěpánkové nejen za poskytnutí informace o hagioterapiích, ale i za četné a pro mě přínosné diskuze o psychoterapii a léčbě závislostí.

Obsah

1. Úvod
2. Vznik psychické závislosti na alkoholu
   1. Závislosti a jejich vznik
   2. Závislost na alkoholu
   3. Léčba závislosti
3. Psychoterapie
   1. Vymezení oboru psychoterapie
   2. Druhy psychoterapie
   3. Osobnost terapeuta
4. Léčivé účinky literatury
   1. Fenomén literatury v lidské kultuře
   2. Psychologické aspekty literatury
   3. Terapeutická funkce literatury
      1. Využití literatury v lékařství
      2. Příběhy jako prostředky psychoterapie
      3. Specifičnost náboženských příběhů
5. Biblioterapie
   1. Charakteristika oboru
      1. Pojem biblioterapie
      2. Použití a indikace
      3. Osobnost terapeuta a cíle terapeutické metody
   2. Výběr literatury pro biblioterapii
   3. Biblioterapeutická sezení
6. Bible – ústřední kniha hagioterapie
   1. Zasazení do kontextu náboženství
   2. Bible
   3. Výklad a porozumění biblickým textům
      1. Čtenář a text – určující faktory porozumění
      2. Exegeze
      3. Hermeneutika
7. Metody výkladu biblických textů
   1. Metody zaměřené na autory a jejich svět
   2. Metody zaměřené na texty a jejich svět
   3. Metody zaměřené na čtenáře a jejich svět
   4. Metody zaměřené na věc a její svět
8. Hagioterapie
   1. Základní principy a východiska
      1. Pojetí víry a náboženskosti
      2. Historie křesťanského terapeutického myšlení
      3. Využití hlubinné psychoterapie a hlubinně psychologického výkladu Písma
   2. Hagioterapie
      1. Pojem hagioterapie
      2. Indikace a cíle metody
   3. Využití hagioterapie
9. Hagioterapeutická metoda léčby závislostí
   1. Charakteristika sezení
   2. Přístup terapeuta a pacientek
   3. Průběh sezení
10. Rozbor ukázkových hagioterapeutických sezení
    1. Účast na skupině
    2. Rozbory sezení
       1. Davidův pád (2 Samuelova 12,1-27)
       2. Uzdravení slepého (Jan 9,1-41)
11. Hodnocení a navrhovaná řešení
    1. Hodnocení
    2. Hagioterapie v knihovnách
    3. Navrhovaná řešení
12. Závěr
13. Seznam použitých zdrojů
14. Seznam příloh
15. Přílohy

Uvod

Ve své diplomové práci se zabývám tématikou jedné z biblioterapeutických metod nazývané hagioterapie. Obor biblioterapie využívá knihy jako psychoterapeutického materiálu, kdy hagioterapie svůj zájem směřuje výhradně k terapeutickému využití biblických textů.

Téma biblioterapie potažmo hagioterapie jsem si zvolila jak z profesních, tak osobních důvodů. Lze říci, že můj velmi pozitivní vztah ke knihám ovlivnil výběr i mého budoucího povolání. Práci knihovnice vnímám jako poslání, jehož úkolem je přibližovat a zprostředkovávat zájemcům lidské poznání uchovávané v knihách. Vždy jsem si uvědomovala velký vliv knihy (zejména beletristické) na psychiku čtenáře a zajímalo mě, jak využít tohoto potenciálu k pomoci lidem. Odpovědí na tuto otázku je pro mne biblioterapie.

Díky laskavé pomoci mé přítelkyně Aleny Štěpánkové, která pracuje jako arteterapeutka v Psychiatrické léčebně Bohnice, jsem se dozvěděla o hagioterapeutických sezeních pořádaných v této léčebně a mohla oslovit MUDr. Prokopa Remeše, hagioterapeuta a lékaře, u kterého jsem se setkala s vlídným přijetím. Dohodli jsme se na mé účasti na terapiích určených ženám, které se léčí z alkoholové závislosti a jsou hospitalizovány v Psychiatrické léčebně Bohnice (dále PL Bohnice). Toto pak udalo bližší zaměření mé diplomové práce.

Cílem této práce není poskytnout podrobný rozbor alkoholové problematiky ani hledat východiska z tohoto onemocnění. Práce je zaměřena zejména na jednu z forem psychoterapie, která léčbu závislostí doprovází. Ve své práci se snažím přiblížit metodu hagioterapie, specifické formy biblioterapie, která - jak se domnívám - není příliš známá. Ve světle nových poznatků a na základě osobní zkušenosti jsem se zároveň snažila odpovědět na otázku, zda je hagioterapie využitelná též v knihovnickém prostředí.

Při seznamování se s tímto oborem jsem postupovala od všeobecného ke konkrétnímu. V prvních měsících (září až prosinec 2005) jsem se zabývala tématy z oblasti biblistiky, psychoterapie a biblioterapie, abych od ledna 2006 mohla začít osobně navštěvovat hagioterapeutická sezení a byla již obeznámena alespoň se základními rysy a charakteristikami této psychoterapeutické metody.

V úvodu bych ráda upozornila na některé terminologické problémy, které se během mého zkoumání vyskytly. V oborech psychoterapie, biblioterapie a hagioterapie se vyskytuje široká škála možných příjemců terapií: od pacientů hospitalizovaných v nemocnicích či léčebnách po děti v dětských domovech. Proto jsem v oblastech konkrétně zaměřených používala odpovídající označení příjemce, ve všeobecných částech jsem pro zjednodušení využívala jednotného a zároveň shrnujícího termínu klient. V oblasti literatury a četby knih jsem narazila na obdobnou situaci z hlediska čtenáře a posluchače přednesu literárního díla. Pro zjednodušení užívám v obou případech termín příjemce, neboť psychologický vliv knihy je nezávislý na způsobu seznámení se s obsahem textu.

Práce je rozdělena do deseti kapitol, ve kterých se zabývám jednotlivými aspekty, které se nějakým způsobem vztahují k hagioterapeutické metodě.

Hagioterapie, jak je praktikována v PL Bohnice, je primárně určena léčbě závislostí, a to zejména závislosti na alkoholu. V úvodu se věnuji otázce vzniku závislosti a rozdílům mezi mužskou a ženskou závislostí na alkoholu.

V druhé kapitole rozebírám problematiku psychoterapie, která by měla doprovázet léčbu jakéhokoli druhu onemocnění, na jejíž základech staví jak biblioterapie, tak sama hagioterapie. Vymezuji obor psychoterapie, vysvětluji její druhy a cíle. Pozornost věnuji osobnosti terapeuta, neboť psychoterapeut tvoří důležitý článek léčby.

Třetí kapitola je věnována léčivé funkci literatury. Zamýšlím se nad celkovým fenoménem knihy - jako zprostředkovatele informací, jako průvodce člověka jeho tisíciletou historií, jako léku. Rozebírám funkce literatury a blíže se zaměřuji na literaturu jako prostředek psychoterapie.

V následující kapitole navazuji tématem oboru biblioterapie, který léčivé účinky literatury využívá k terapeutickým účelům. Zabývám se vymezením oboru, jeho metodou, cíli a historií, komu je biblioterapie určena a jakými způsoby metoda postupuje. Přibližuji charakteristiky biblioterapeutických sezení a pozornost věnuji osobnosti terapeuta.

Pátou kapitolou již přecházím do oblasti hagioterapie, čímž se dotýkám oboru biblistiky. Protože hagioterapeutická metoda využívá biblických příběhů, uvědomovala jsem si nutnost pozastavit se nad fenoménem Bible jako takové. Pro přiblížení ji zasazuji do širšího kontextu oblasti náboženství a samotného křesťanství.

Šestá kapitola obsahuje způsoby výkladu biblických textů. Pro bližší představu stručně nastiňuji jednotlivé metody výkladu a různé způsoby práce s biblickým textem. Podrobněji rozebírám metodu hlubinně-psychologického výkladu Písma, ze které hagioterapie vychází, a metodu bibliodramatu, která je vhodná jako doprovodná metoda k biblioterapiím a hagioterapiím.

V sedmé kapitole se dostávám k oboru hagioterapie jako terapie využívající biblických textů. Vysvětluji základní principy a východiska, ze kterých vychází. Popisuji tuto metodu a její praktické využití.

Osmá kapitola přibližuje využití hagioterapie při léčbě závislostí. Líčí hagioterapeutické sezení, jeho charakteristiky, přístupy terapeuta a klientek a zejména průběh samotného sezení.

Pro přiblížení praktické práce s biblickým textem a postupu terapií popisuji v deváté kapitole průběh dvou ukázkových hagioterapeutických sezení. Jedná se o příběh Davida a Bat-Šeby ze Starého zákona a příběh Uzdravení slepého z Nového zákona.

V desáté kapitole mé práce zhodnocuji jednotlivé psychoterapeutické metody a předkládám návrhy k využití hagioterapie mimo lékařské prostředí, ke kterým jsem dospěla zkoumáním dané psychoterapeutické metody.

Závěrečná kapitola je věnována poslednímu shrnujícímu zamyšlení nad danou problematikou a nad jejími jednotlivými oblastmi. V posledních dvou kapitolách pak krátce shrnuji obsah své práce, a to v českém a anglickém jazyce. Následuje seznam všech primárních i sekundárních zdrojů, které jsem během své práce použila. Pro přehlednost a snadnější orientaci čtenáře uvádím citované prameny vždy na aktuální stránce daného textu.

Na konci práce jsou umístěny přílohy, které tvoří schéma jednotlivých vykladačských metod hermeneutického čtyřúhelníku, seznam konkrétních biblických příběhů, které jsou při hagioterapeutických sezení v průběhu roku čteny. Poslední část příloh tvoří SWOT analýza, ve které se snažím vystihnout jednotlivá hlediska, která je nutno zohlednit při zkoumání, zda je hagioterapie využitelná i v knihovnickém prostředí.

1. Vznik psychické závislosti na alkoholu

1.1. Závislosti a jejich vznik

Člověk se narodil do světa, kterému se musí přizpůsobovat. Zároveň se svého okolního prostředí zmocňuje s cílem uspokojování svých potřeb. Tím přetváří jak tento svět, tak sám sebe. Tento složitý a náročný úkol života s sebou přináší různé formy utrpení. Každá větší životní událost, vážnější onemocnění, defekt nebo úraz vyvolává u člověka psychickou odezvu, neboť tato situace je vnímána jako ohrožující. Postižený se s ní musí vyrovnat a uzpůsobit jí i svůj životní styl a životní plány.

Každý člověk je individuální jedinec se svým specifickým temperamentem, schopnostmi, nadáním a také úrovní odolnosti vůči psychické zátěži. V případě, že jedinec není schopen sám se vyrovnat s touto zátěží, a vede-li tato neschopnost k psychickým obtížím, je třeba nastolit psychoterapeutickou léčbu. Psychoterapeutická pomoc ukazuje pacientovi, jak se vyrovnat se zátěžovou situací, a jak rozlišovat mezi jednotlivými událostmi. Učí se uvědomovat si, co je v životě důležité a co nikoli, a tak si vytvářet novou hodnotovou orientaci.

Odolnost člověka vůči psychické zátěži je u každého jedince rozdílná a je dána několika faktory:

1. Osobnostní výbava:
   obsahuje ji vše, co vytváří stabilitu osobnosti a vyplývá z vlastností člověka (např. emoční stabilita je udávaná vrozeným temperamentem).
2. Identita – ryzost osobnosti:
   člověk je sám sebou, a tak se i přijímá, má k sobě pozitivní vztah.
3. Autonomie:
   člověk je přirozeně sebevědomý a zásadně sebe sama určující; neznamená to však, že nedbá ostatních lidí a necení si jejich názoru, ale spíše se na základě rad ostatních sám rozhoduje; vnitřně autonomní člověk je nezávislý.
4. Úroveň mentálních schopností (inteligence):
   aby člověk mohl danou krizi pochopit, musí být schopen rozlišovat podněty a události, musí dokázat je posoudit, rozvažovat o nich a vzájemně porovnávat;na základě tohoto procesu dospět k závěru a následně k rozhodnutí; tyto činnosti jsou bez myšlení nemožné.
5. Psychické obranné mechanismy.
6. Strategie řešení problémových situací.
7. Hodnotový systém člověka.
8. Zdroje vnější jistoty – rodinné zázemí, smysluplná činnost.
9. Typ samotné zátěžové situace.

Závislost může vzniknout například na jídlo, práci, sex či některé emočně nabité vztahy mezi lidmi, dále na výherní automaty nebo např. Internet. Nejčastěji je závislost spojována se závislostí na různé návykové látky jakými jsou alkohol, kofein, nikotin, drogy a farmaka.

Závislost zbavuje člověka svobody. Mluvíme o ní tehdy, pokud užívání nějaké látky nebo třídy látek má u jedince přednost před jednáním, kterého si dříve cenil více. Centrální charakteristikou závislosti je touha po dané látce. Závislost na návykových látkách má stránku osobnostní, sociální a biologickou, kdy tyto jsou vzájemně propojeny. Z toho důvodu je nutné, aby léčba byla pojímána holisticky, komplexně. Při léčbě závislosti je doporučována úplná abstinence, neboť příjem i malého množství dané látky/drogy může u závislého člověka vyvolat silnou touhu po dané návykové látce.

Závislost se stanovuje podle výskytu následujících jevů. Pro diagnózu závislosti by měl pacient vykazovat alespoň tři z těchto příznaků v období dvanácti měsíců:

• Silná touha nebo pocit puzení užívat látku,
• Potíže v sebeovládání při užívání látky,
• Somatický (tělesný) odvykací stav – látka je užívána s úmyslem zmenšit příznaky vyvolané dřívějším užitím této látky popř. při odvykacím stavu,
• Růst tolerance k účinku látky – vyžadování stále vyšších dávek látky, aby bylo dosaženo stejného účinku,
• Postupné zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů – ve prospěch užívané látky, která jedinci zabírá čím dál více času,
• Pokračování v užívání přes jasný důkaz zjevně škodlivých následků.

Příčiny vzniku závislosti jsou mnohé. Podstatnou úlohu zde hraje psychika, schopnost adaptability, hledání seberealizace, sociabilita a družnost, dále nepříznivé rodinné zázemí, vrstevníci, sociální prostředí a dostupnost návykových látek. Za závislostí se také často skrývá tragédie lidského sebehledání. Neexistuje specifický rys, který by předurčoval člověka k závislosti; „…nikdo není předurčen k tomu, aby se stal závislým na alkoholu, ale nikdo také nemá předem jistotu, že se jím nestane.“

1.2. Závislost na alkoholu

Mezi nejčastější formy závislosti patří závislost na alkoholu a nikotinu, neboť tyto látky jsou obecně tolerované a snadno přístupné. Po nich následuje užívání různých léků (často v kombinaci s alkoholem) a drogy. V posledních desetiletích je možno pozorovat vzrůstající vliv těchto návykových látek. Ve společnosti dochází k rozpadu osvědčených sociálních struktur, které člověka po generace ovlivňovaly, formovaly, rozvíjely, chránily a zároveň kontrolovaly (zejména instituce rodiny).

Pití alkoholických nápojů splňuje čtyři relativně nezávislé funkce: výživná funkce (je součástí jídla), sociální funkce (přispívá k sociální interakci), anxiolytická funkce (snižuje hladinu úzkosti) a orgiastická funkce (slouží jako prostředek záměrné intoxikace).

Alkoholismus je choroba, která vzniká častým a nadměrným požíváním alkoholických nápojů, kdy na tyto postupně vzniká návyk a ztráta kontroly nad přijímaným množstvím. Hlavní základnu léčby alkoholové závislosti tvoří psychoterapie, která se snaží o zavedení změn v osobnosti pacienta (jeho postoje) a v oblasti chování (úprava mezilidských vztahů). Tyto pacientovi umožňují vytvořit si náhled na abstinenci v životě. Závislost na alkoholu je léčena ambulantně, buď formou úplné hospitalizace nebo v denních terapeutických stacionářích. Léčba vyžaduje nutnou detoxikaci pacienta, tedy zamezení přístupu k droze. Nejúčinněji léčba probíhá formou léčebného společenství a komunitního systému v kombinaci s individuální, rodinnou a skupinovou psychoterapií s důrazem na skupinovou práci. Do léčby bývají zahrnovány různé racionální terapie spolu s tělesnými a pracovními aktivitami.

Rizika nadměrného užívání alkoholu jsou mnohá. Mezi okamžitá rizika patří různé druhy úrazů, dopravní nehody a otravy. Dále existují vzdálenější, dlouhodobější rizika, která jsou jak fyzického, tak psychického charakteru:
Fyzické poruchy a onemocnění: onemocnění žaludku, riziko vzniku nádorů v oblasti jater a prsní žlázy, oslabení imunity a různá kožní onemocnění.
Psychické poruchy a onemocnění: poruchy paměti, riziko vzniku duševního onemocnění, které je spojeno se změnou povahy.

Návykové látky často vyvolávají stavy deprese. Deprese vznikají často v kocovinách po alkoholu, dále jako následek problémů, které z užívání návykové látky vyplývají. V období abstinence většinou deprese mizí. Pokud ne, mohou pomoci různé formy psychoterapie, tělesná cvičení a relaxační techniky. Závislost na alkoholu probíhá ve čtyřech vývojových stádiích:

1. stadium:
   alkohol je drogou, kterou jedinec přijímá proto, aby potlačil nepříjemné psychické stavy a dosáhl dobré nálady,
2. stadium:
   přechod ke koncentrovanějším nápojům; pijan alkohol dobře snáší,
3. stadium:
   zvyšuje se tolerance organismu na čím dál větší množství alkoholu; začínají se objevovat poruchy paměti,
4. stadium:
   tolerance organismu se snižuje; k opilosti stačí už i malé množství; pijan pije již od rána a několik dní za sebou; výpadky paměti jsou častější.

Problematika závislosti na alkoholu žen a mužů je rozdílná. Věkový průměr žen závislých na alkoholu se pohybuje kolem 35 – 40 let, což je o deset let vyšší věk než u závislých mužů.
Ženy závislé na alkoholu lze rozdělit do dvou skupin:

1. Relativně starší ženy vykazující zdánlivou sociální stabilizaci - v očích druhých lidí vypadají jako dobré matky, pozorné manželky, které však tajně pijí, aby se zbavily vnitřního napětí.
2. Mladé dívky (adolescentky) - většinou lze u nich zaznamenat vývoj psychopatických rysů.

Rozdíly mezi muži a ženami spolu se způsoby prožívání závislosti je třeba brát v úvahu při prevenci i léčbě. Oproti mužům si ženy snadněji vytvářejí zdravější životní styl a bývají zpravidla ve vztahu k návykovým látkám zdrženlivější a opatrnější. Zároveň se většina žen (oproti mužům) dokáže snáze odpoutat od nevhodné společnosti lidí, kteří jsou závislí na alkoholu a jiných návykových látkách.

Vznik závislosti, její průběh, léčbu a případné dlouhodobé obtíže určuje a ovlivňuje mnoho faktorů. Fyziologické předpoklady jako menší játra, nižší hmotnost, vyšší obsah tuku v těle a další faktory vedou k tomu, že návykové látky působí na ženy mnohem silněji než na muže. U žen tak nastává zdravotní poškození mnohem dříve. Prokázalo se, že ženy začnou užívat návykovou látku kvůli svému partnerovi, který je takto orientovaný. Oproti tomu muži kvůli takto orientované ženě závislosti tak často nepropadají. Ženská závislost je společností mnohem více odsuzována než závislost u mužů. Oproti mužům se závislé ženy mnohem méně dopouštějí trestných činů nebo násilného jednání. Závislé ženy častěji trpí depresemi a úzkostí, ale mnohem méně se u nich objevují poruchy osobnosti. Oproti mužům mají ženy silnější pud sebezáchovy. Ženám mnohem více záleží na tom jak vypadají a jak působí na okolí. Proto je u žen častější skrytý alkoholismus, před společností utajovaný v prostředí domácnosti. Oproti tomu muži dokáží pít alkohol na veřejnosti až do úplného deliria. Dále byl prokázán vliv menstruačního cyklu žen na konzumaci alkoholu, kdy období před menstruací je v tomto směru mnohem rizikovější. K specifickým problémům závislosti u žen patří poškození plodu v době těhotenství. Důvodem vzniku závislosti u žen bývá jejich destruktivní sociální okolí. Závislá žena bývá často týrána, fyzicky napadána a sexuálně zneužívána. Rodiny a děti závislých žen trpí jejich problémem často více než je tomu u mužského člena rodiny.

1.3. Léčba závislosti

Aby mohlo dojít ke změně chování člověka a tedy k odmítnutí návykové látky, musí dojít ke změně uvažování o sobě samém, o svém životě a budoucnosti a o důležitých prvcích přítomných v životě. „Utrpení všeho druhu snadněji překonáme, jestliže chápeme jeho smysl jako výzvu a závazek v něm obstát. Setkávat s utrpením se a zakoušet je patří k subjektivně nepříjemnému a objektivně nutnému lidskému údělu. Představuje to šanci uvědomit si, co je v životě podstatné, důležité a co nevýznamné.“ Pacient by si měl uvědomit, jak podstatné místo v jeho životě doposud droga zaujímala, a rozmyslet si, zda i nadále souhlasí s její přítomností ve svém životě.

Je-li si jedinec vědom nepříznivých účinků látky na sebe sama a na svůj život a rozhodne-li se látku ze svého života vyjmout, je třeba pevného odhodlání a silné motivace, zároveň zdravého vnímání sama sebe. Dále jsou to dovednosti potřebné pro život, mezi něž patří zvládání rizikových duševních stavů, autoregulace a různé formy sebeovlivnění (sebemotivace, sebevědomí a sebeúcta). Mezi sociální dovednosti jsou zahrnovány zdravé sebeprosazování (asertivita), dovednosti odmítání, rozhodování a schopnost předvídat následky, schopnost empatie a porozumění životním situacím, schopnost vytvářet vztahy a různé komunikační dovednosti. Tyto dovednosti usnadňují abstinenci a napomáhají jedinci hledat vhodné způsoby jak ovlivňovat vlastní stav a efektivněji fungovat ve svém prostředí.

2. Psychoterapie

2.1. Vymezení oboru psychoterapie

Slovo psychoterapie je řeckého původu a skládá se ze slov ´psyche´ a ´therapeuó´, popř. ´therapón´. Slovo ´psyche´ znamenalo duši a také označovalo původní životní síly mající zdroj v sobě samých. Slovo bylo též synonymem života a vyjadřovalo vztah k životu vůbec. Blízké slovo ´psychein´ znamenalo dýchati, což lze vykládat jako vyjádření základní podmínky a projevu života. Slovo terapie je odvozeno od slov ´therapeuó´, které znamenalo sloužení, službu, a slova ´therapón´ označující služebníka bohů, opatrovníka, průvodce. Toto jasně poukazuje na poslání a úkol toho, kdo je terapeutem – slouží a opatruje princip života a má blízko k bohům, kteří ho k tomuto úkolu pověřují.

Psychoterapie je samostatný interdisciplinární obor, který vychází z oborů psychologie osobnosti, obecné psychologie, sociální a vývojové psychologie a z aplikovaných oborů jako klinická psychologie a psychopatologie. Jedná se o klinický obor, který se zabývá léčením psychických onemocnění a poruch. Užívá prostředků komunikační a vztahové povahy tak, aby pacient dosáhl normality . Normalita je chápána jako vnímání sebe sama jako člověka realizujícího se ve společnosti; člověka, který naplňuje své možnosti ve společenství s ostatními lidmi a s ohledem na ně. Terapií jsou odstraňována omezení a mírněny zdravotní obtíže, které pacientovi brání žít plnohodnotný život ve společnosti.

Obor psychoterapie je možno upřesnit pěti základními okruhy:

1. Čím působí: jedná se o léčebné působení psychologickými prostředky, které jsou záměrné a plánovité? k psychoterapeutickým prostředkům patří slova (rozhovor), neverbální chování, podněcování emocí, vytvoření terapeutického vztahu mezi terapeutem a klientem, sugesce, učení, vztahy, interakce ve skupině aj.
2. Na co působí: psychoterapie působení na nemoc, poruchu nebo anomálii? upravuje narušené činnosti organismu, pomáhá lidem s psychogenními poruchami a poruchami, které mají psychické následky? působí na psychiku a tím na celý organismus nemocného? cílevědomě působí na duševní procesy, funkce a stavy, osobnost a její vztahy, poruchy a činitele, které poruchy vyvolávají
.
3. Čeho má dosáhnout: svým působením zmírňuje potíže a podle možnosti i odstraňuje jejich příčiny? vede k obnově zdraví, omezuje sebezničující chování, napomáhá zvládání konfliktů, problémů a životních úkolů? vede k pocitům sebeuplatnění a seberealizace, pomáhá uskutečnit jedinci své možnosti.
4. Co se při ní děje: během psychoterapie dochází ke změnám v prožívání a chování pacienta? opět vznikají pocity jako očekávání, naděje a odvaha? pacienti se učí získat nadhled, porozumět souvislostem a znovu se učí chybějícím sociálním dovednostem.
5. Kdo působí: terapii provádí kvalifikovaná osoba s ukončeným lékařským nebo psychologickým vzděláním? u týmové práce mohou spolupracovat vyškolené zdravotní sestry a sociální pracovnice se speciálním výcvikem.

Jak bylo již výše uvedeno, cílem psychoterapie je navrátit pacientovi jeho duševní zdraví a umožnit mu prožít plnohodnotný život. Různá onemocnění a různé osobnosti pacientů však vyžadují různé metody léčby. Proto je nutné rozlišovat jednotlivé cíle terapie. Tyto lze shrnout do dvou obsáhlejších celků:

1. Odstranění chorobných příznaků: úkolem terapeuta je zbavit pacienta obtíží, kvůli kterým se na něj obrátil - jedná se o obnovu pracovních schopností, obnovu schopnosti prožitku, kontaktu, naděje a schopnosti radovat se ze života.
2. Reedukace, resocializace, reorganizace, restrukturalizace, rozvoj a integrace pacientovy osobnosti: pomocí analýzy osobnosti pacienta se stanoví např. intrapsychické konflikty, sledují se patologické fixace libida nebo patologické stereotypy v interpersonálních vztazích? usiluje se o korekci postojů, přetváří se osobnost pacienta směrem ke správné adaptaci nebo ke zrání a uskutečňování svého individuálního životního poslání (odstranění symptomů je zde spíše vedlejším účinkem).

2.2. Druhy psychoterapie

Psychoterapie je dělena podle více hledisek zejména dichotomicky, což vystihuje polaritu psychoterapeutického přístupu (např. direktivní x nedirektivní, podpůrná x rekonstrukční aj.). Pro potřeby této práce nejsou tato dichotomická hlediska nijak podstatná, proto se jimi nebudu podrobněji zabývat.

Pro potřeby této práce je důležité dělení terapeutické skupiny podle počtu členů, neboť v biblioterapiích a stejně i hagioterapiích jsou tyto principy uplatňovány.

1. Individuální psychoterapie (dyadická):
   tohoto sezení se účastní dva lidé – terapeut a klient, mezi nimiž vzniká během léčby intenzivní vztah. Tento vztah se vyvíjí zejména pod vlivem chování terapeuta, jehož osobnost, způsob práce s klientem a způsob chování má podstatný vliv na budoucí vývoj a úspěšnost terapie. Tento vztah terapeut – klient je asymetrický a je založen na interakci, vzájemné komunikaci a oboustranném ovlivňování, kdy vedoucí úlohu a odpovědnost nese terapeut. Terapie probíhá nejčastěji formou ´face to face´, kdy oba členové sedí naproti sobě, aby byl umožněn oční kontakt, ale zároveň tak, aby měl klient možnost očima uhnout a lépe se soustředit na své myšlenky.
2. Skupinová psychoterapie (dynamická):
   skupinovou terapii je možno rozdělit na dva základní typy – skupina uměle vytvořená a skupina přirozeně vzniklá.
   a) Uměle vytvořená skupina: skupina se skládá z pacientů, kteří se vzájemně neznají, a je sestavena podle různých kritérií (věk, pohlaví, druh nemoci a obtíží). Základní uspořádání skupiny je kruhové, kdy členové sedí na židlích tak, aby na sebe viděli.
   Podle metody léčby je možno tyto skupiny charakterizovat jako interakční (zaměřenost na právě probíhající děje ve skupině), tématické (rozhovor k určitému tématu) a biografické (rozbor životů pacientů s přihlédnutím na vlivy, které formovaly jejich osobnost a vztahy). Skupina může být uzavřená, kdy během průběhu léčebného procesu zůstávají stejní členové, nebo otevřená, kdy členové skupiny postupně odcházejí a noví přicházejí.
   b) Přirozené skupiny: skupina je tvořena lidmi, kteří se dobře znají a společně žijí nebo se setkávají i mimo skupinu. Jedná se nejčastěji o rodinné příslušníky a partnery (rodinná či partnerská terapie). Výjimečně bývají sestaveny terapeutické skupiny ze školní třídy, popř. pracovního kolektivu. Tyto skupiny se vyznačují tím, že neřeší modelové situace jako terapie předchozí, ale reálné, existující situace, které se týkají všech zúčastněných.
   Terapeut přistupuje ke skupině jako k celku, kdy se musí vyvarovat nerovnoměrným vztahům, sympatiím či antipatiím k některým členům.
3. Léčebné společenství:
   pacienti a personál tvoří společenství, ve kterém se vzájemně ovlivňují a terapeuticky působí. V těchto skupinách dochází ke změně tradiční hierarchické struktury mezi personálem a pacienty, neboť léčebné společenství je řízeno komunitním způsobem, kde jsou zadána rámcová pravidla stanovená pro všechny. Léčba je v kompetenci zdravotníků, kteří ji doporučují, zdůvodňují, ale nevnucují ani nenařizují. Pacienti i zdravotníci jsou spoluzodpovědni za léčbu a společný život, který spolu vytvářejí. Léčebný význam spočívá v tom, že události a vztahy jsou probírány pro jejich porozumění.

3.3. Osobnost terapeuta

Psychoterapeuti se starají o záležitosti člověku nejvlastnější: o život, jeho smysl a naplnění? o vztahy, do kterých člověk vstupuje. Napomáhají jedinci vyrovnávat se s těžkostmi života a najít sama sebe na základě realistického sebepoznání. Terapeut se podstatným způsobem podílí na úspěchu nebo neúspěchu léčby, proto je jeho osobnost spolu s vlastnostmi důležitým hlediskem. Přestože existují různé definice osobnosti terapeuta, je třeba hned na úvod podotknout, že nijak nelze předpokládat existenci ideální osobnosti terapeuta, neboť každý člověk se uplatňuje svým vlastním způsobem.

Osobnost terapeuta by se měla vyznačovat vnitřní stabilitou, která se projevuje vyšší frustrační tolerancí k psychické zátěži. Tato je určována jeho sebepojetím, které tvoří centrum struktury osobnosti člověka, životní situací a zejména kvalitou nejbližších a těsných meziosobních vztahů (zejména rodinných a partnerských).

Terapeut by se měl soustředit nejen na své pacienty a okolí, ale i sám na sebe a na změny, které v něm probíhají, neboť jakékoliv narušení jeho vlastní stability narušuje léčbu a pacienty. Terapeut by si měl neustále obnovovat reflektovanou zkušenost se sebou samým – dobře znát sám sebe, rozumět si a podle toho se řídit ve svém životě. Úspěch terapie závisí také na způsobu nazírání terapeuta pacientem. Pacient by jej měl vnímat jako člověka, který se mu snaží pomoci a je pro něj důvěryhodnou autoritou, která znamená oporu, jistotu a naději.

Přes obtížně stanovitelné vhodné vlastnosti terapeuta lze určit tři základní osobnostní charakteristiky:

• Akceptace: jedná se o bezvýhradné přijetí pacienta? terapeut je vůči pacientovi otevřený, vstřícný a přijímá jej bez výhrad jako hodnotnou bytost zasluhující úctu a respekt.
• Empatie: schopnost porozumění vcítěním se do pocitů druhého člověka a zachycení jeho způsobu prožívání.
• Autenticita: tento rys osobnosti znamená, že terapeut je neustále sám sebou, pro pacienta nijak záhadnou bytostí? terapeut je člověk, který se jasně projevuje a přímo komunikuje? autentický terapeut je vnímán jako věrohodný, pravdivý, spolehlivý, transparentní a důvěryhodný? „Být autentický vzhledem k druhému předpokládá být autentickým vůči sobě samému. Abych totiž mohl být ve vztahu autentickým, musím nejprve umět sám sobě naslouchat a sám sobě dobře rozumět – a vlastně se i přijmout.“

3. Léčivé účinky literatury

3.1. Fenomén literatury v lidské kultuře

Lidská touha prostřednictvím písma uchovat a zaznamenáním do různých materiálů šířit lidské poznání provází člověka nejméně 5000 let. Tato tisíciletá historie vývoje písma a knihy je neoddělitelně spjata i s vývojem lidské kultury. Knihy tak představují určité stopy vývoje člověka dokládající jeho úspěchy i omyly, moudrosti i nezralosti.

Již antičtí Řekové a Římané si uvědomovali blahodárné účinky knihy na psychiku člověka, a proto četbu (spolu s dalším kulturním vyžitím jako návštěva divadla) vřele doporučovali. Uvědomovali si pevnou vazbu mezi duchovním vývojem a zdravím člověka a vzděláváním se prostřednictvím knih. Rozmachem křesťanského náboženství, které je náboženstvím literárním, neboť vychází z literárního pramene - Bible, prostoupila kniha životy všech lidí a to buď samotnou četbou nebo alespoň poslechem předčítaného textu.

Psychologický vliv na člověka nemá pouze Bible, ale všechny formy příběhů, pohádek, mýtů a podobenství, které byly tradovány nejen v písemné, ale zejména v ústní podobě. Tato lidová vypravování mají v životě člověka zásadní postavení. Mýtus, báj, pověra a pohádka zprostředkovávají základní vzorce a modely chování, jednání a smýšlení. Díky jejich psychologickému a didaktickému aspektu jsou prostřednictvím vtipu, humoru a fantazie předávány a tak ukotvovány morální hodnoty a vzory chování.

Pojem literatura je odvozen z latinských slov ´littera´ neboli písmeno a ´litterae´, kterým byly označovány písemné záznamy. V širším slova smyslu je za literaturu považován „…soubor veškerých písmem zaznamenaných jazykových projevů určitého národa, epochy nebo celého lidstva, zahrnující nejrůznější obory lidské aktivity (vědu, techniku, umění, náboženství, politiku, právo).“ Přestože je za literaturu považován soubor děl zaznamenaných písmem, je do ní zahrnována i ústní slovesnost. Vznik literatury je závislý na schopnosti řeči a dovednosti jejího písemného zaznamenání.

Literatura je slovesným projevem mezi jehož základní funkce patří informativní funkce (poskytuje informace o skutečnosti, která je předmětem literární reflexe), formativní funkce (ovlivňuje formování postojů vnímatele a následně jeho vnímání) a estetická funkce (poskytuje estetický zážitek). V rámci této práce se budu zabývat zejména psychologickým vlivem literatury na čtenáře, tedy její terapeutickou funkcí. Literatura nabízí mnoho prostředků sloužících ke kompenzaci toho, s čím se jedinec nedokáže vyrovnat. Pomáhá nalézat východisko z traumat, stresů a každodenních psychických vypětí. „Literatura slouží k vyprávění příběhů, bez nichž se v životě neobejdeme, protože jsou základní orientací v čase i prostoru našich životů.“

Pro zdravý duševní život člověka, pro jeho duchovní růst a větší orientaci ve světě je důležité získávání informací. Jedním ze způsobů získávání těchto informací, které se v lidské psychice proměňují ve znalost, je četba knih. Čtením je označován základní způsob vnímání literárního díla, které se nachází v písemné formě. Procesem četby vstupuje dílo do vědomí čtenáře a konfrontuje jej s jeho zkušenostmi. Jedná se o proces vnímání a uvědomování si významu čteného textu, kdy čtenému je přisuzován určitý smysl. Četbou není míněno čtení pouze ve smyslu rozeznávání symbolů vyjadřujících sémantický obsah, ale také vztah, ve kterém dochází k formování a zároveň promítání zkušenosti čtenáře ve vztahu ke čtenému.

3.2. Psychologické aspekty literatury

Četba má svoji psychologickou složku, stejně jako kterýkoli jiný sociální vztah, na němž se člověk podílí. Do tohoto vztahu člověk vstupuje tak, že jeho psychika je tímto vztahem ovlivněna a zároveň svoji psychiku do tohoto vztahu vnáší.

Vnímáním literárního díla (ve smyslu četby nebo poslechu přednesu) dochází k působení díla na psychiku příjemce. Prostřednictvím textu, jeho děje, charakterů postav a určitých modelových situací dochází k jeho ovlivňování. Obsah knihy ovlivňuje názor čtenáře na svět, jež ho obklopuje, a zároveň čtenáři umožňuje lepší orientaci v něm. Konfrontace příjemce s dějem a zejména ztvárněnými postavami ovlivňuje jeho náhled na druhé lidi a postoje k nim. Získávání informací prostřednictvím knih také pomáhá uvědomovat si vzájemné souvislosti věcí a událostí. Prostřednictvím literárního textu si jedinec může uvědomit nesmyslnost vlastního počínání, případně jiné negativní stránky svých životních postojů. Tato sebereflexe vede k následné změně hodnotového systému, popř. utvrzení stávajícího.

Příběhy uchované v knihách pomáhají člověku nalézat řešení svých problémů. Tvrdím-li, že návod na řešení obtížné situace lze nalézt na stránkách knih, neznamená to, že kniha je návodem, který má čtenář slepě následovat. Kniha je spíše inspirací, rádcem, pomocníkem a určitým orientačním vzorem.

Do oboru psychologie literatury zasahují obory literární věda, sociologie umění a literatury a pedagogická psychologie. Vnímání a tvorba literárního díla jsou složité procesy a probíhají mnoha způsoby. V literární vědě se psychologický přístup uplatňuje zejména ve třech oblastech:

1. Psychologie autorské tvorby.
2. Zkoumání uměleckého textu.
3. Psychologie vnímatele a vnímání textu.

Z hlediska tématického zaměření mé práce se pozastavím pouze nad poslední z uvedených oblastí.

Obor psychologie čtenáře se zabývá vztahem člověka ke knize a současně působením četby na psychiku člověka. Zabývá se vlivy didakticky působícími na utváření osobnosti příjemce literárního díla. Předmětem oboru jsou otázky odlišnosti vnímání četby různých čtenářů, působení knihy na jednoho čtenáře v různých časových obdobích a důvody volby určitého druhu literatury. Zkoumá vztah mezi temperamentem člověka a dojmem, jaký u něj četba určité knihy vyvolá. Hledá odpovědi na otázku, jak může kniha ovlivnit rozvoj poznávacích procesů, citového života, charakterových a povahových vlastností člověka.

Účinky četby jsou různé a závisí jak na druhu literatury, tak na charakteru a zralosti daného čtenáře. O instrumentálních účincích knihy hovoříme tehdy, přináší-li četba jedinci takové informace, které následně využívá při řešení vlastních praktických problémů. Potvrzovací účinky knihy vznikají, pokud si čtenář potvrzuje četbou své postoje a názory, a v knize tak hledá potvrzení svých stanovisek. Kniha působí na čtenáře esteticky, což obohacuje estetické zkušenosti čtenáře. Rekreační funkce knihy je naplněna tehdy, pokud čtenář vyhledá knihu v případě potřeby oddychu, odpočinku a uvolnění. Prestižní účinky knihy znamenají, že čtenář příslušející k určité sociálně psychologické skupině vyhledává takovou literaturu, která se vztahuje k této skupině. Četbou takových knih dochází k identifikaci s danou skupinou, což zpětně posiluje vztah čtenáře ke skupině. Účinková funkce četby znamená, že četbou dochází k odpoutání čtenáře od reality a k dočasnému zapomenutí na současný život.

3.3. Terapeutická funkce literatury

3.3.1. Využití literatury v lékařství

Psychologický vliv literatury na psychiku čtenáře a její terapeutická funkce umožňují její využití ve zdravotnictví. Stává se tak pomocným terapeutických prostředkem. „… příběhy mají mnoho společného s léky. Použije-li se příběh v pravou chvíli a vhodnou formou, může se stát nejdůležitějším prvkem terapeutického úsilí, protože může přispět ke změnám v postojích a chování.“

Příběhy byly součástí lidové psychoterapie ještě dříve, než psychoterapie jako obor vznikla. Pohádky, mýty, bajky, podobenství, básně, vtipy a další díla krásné literatury jsou kromě umělecké hodnoty ve smyslu l´art pour l´art prostředky lidové psychoterapie a pedagogiky. Pomáhají řešit osobní problémy a životní krize příjemce a zároveň napomáhají orientaci v morálních hodnotách. Příběh obsahuje vazby na duševní, mezilidský a sociální kontext a nabízí možná řešení. Příjemce z nich čerpá ponaučení a pojímá jej do své mysli.

Během terapií využívajících knih jako terapeutického prostředku terapeut nepředkládá předem danou teorii, ale nabízí protipostoj, který klient může přijmout, nebo odmítnout. Vyslechne-li klient názor druhého člověka, dochází k zpětnému ověření, zda se tento shoduje s jeho vlastním postojem. Terapeut tak zjišťuje, zda může způsobit jeho přehodnocení a změnu. V tomto procesu se jedinec dočasně ztotožní s cizími názory, ověří si, zda je může akceptovat, zda mu mohou posloužit k lepšímu zvládání reality, či zda je musí odmítnout jako nepřijatelné.

Nejpodstatnější terapeutickou funkcí příběhů je změna nazírání. Změnou nazírání a přehodnocením postojů je příjemce donucen na chvíli se sblížit s postoji, které mu připadají cizí, nebezpečné nebo přinejmenším dvojznačné. Tímto novým vhledem se rozšíří vlastní postoj příjemce. Procesy tohoto druhu jsou pak vhodné jako vstup do terapeutické změny stanovisek a chování klienta/pacienta.

3.3.2. Příběhy jako prostředky psychoterapie

Z hlediska psychologicko-terapeutického působení na psychiku člověka lze příběhy rozdělit podle dvou cílových zaměření, která se přes zdánlivou protichůdnost vzájemně nijak nevylučují. Můžeme je charakterizovat jako příběhy, které stabilizují existující psychosociální normy, nebo příběhy, které relativizují existující psychosociální normy.

Hodnota výpovědí, které příběh obsahuje, je závislá na způsobu vnímání příjemce a jeho charakteru. Charakter příjemce a často i jeho momentální rozpoložení určují, zda příběh potvrdí nebo vyvrátí jeho vnitřní hodnoty. Relativizace norem, která vede ke změně nazírání, se neděje mimo vnitřní hodnoty jedince, ale s ohledem na jiná pojetí těchto hodnot. Naproti tomu zdůrazňování obvyklého chápání norem může vést k tomu, že nové pohledy a pojetí jsou klientem zpochybňována a odmítána.

Během konfrontace klienta s příběhem dochází k duševnímu zpracování prožitku, ve kterém mohou probíhat různé procesy:

1. Funkce zrcadla:
   Obraznost příběhů přibližuje příjemci sama sebe a tím mu usnadňuje proces ztotožnění se s tímto obsahem. Zároveň příjemce přenáší do příběhu své pocity, názory a potřeby. „Příběh se tak stává zrcadlem, které odráží a může být odráženo.“ Reakce příjemce se pak mohou stát předmětem terapeutické práce. Děj příběhu či jeho postavy vyvolávají asociace, které klientovi pomáhají hovořit o sobě, svých konfliktech a přáních. Zaujetí příběhem klientovi pomáhá vytvořit si odstup od vlastních konfliktů. Nejedná se už o prožívání svého utrpení, ale o zaujmutí stanoviska k problému.
2. Funkce modelu:
   Příběhy ztvárňují určité konfliktní situace (modely) a ukazují jedno z možných řešení, případně i následky daného řešení. Model umožňuje různé interpretační možnosti a i zpětné vazby k vlastní situaci.
3. Funkce spojovacího článku:
   Většina lidí, zejména však pacientů hospitalizovaných v psychiatrických léčebnách, se těžce zbavuje svých naučených postojů a individuálních mýtů. Tyto postoje jim pomáhají žít život a řešit problémy, i když jim paradoxně mohou více škodit než prospívat. V případě, že si pacient vytvoří odpor k terapii a buduje si ochranné mechanismy, mohou se stát příběhy spojovacím článkem mezi terapeutem a klientem. Už to není pacient a jeho chování o kom se hovoří, ale hrdina příběhu a jeho děj. Tak začíná proces pacient – příběh – terapeut. Příběh má roli filtru – pro pacienta tvoří ochranu, která mu umožňuje oprostit se od ochranných mechanismů.

3.3.3. Specifičnost náboženských příběhů

Náboženská podobenství a biblická vyprávění patří k příběhům, jejichž psychologický aspekt je zcela zjevný a vedle teologického hlediska podstatný. Mnohé využívají metafory, která se buď vztahuje k náboženským obsahům, nebo k samotnému ději příběhu. Nezáleží na tom, zda přirovnání, podobenství a jazykové metafory jsou vysloveny samotným zvěstovatelem náboženských pravd nebo jsou využity k spodobnění jeho života, který má sloužit jako vzor. V obou případech jsou používány stejné stylistické prostředky používané v lidových vyprávěních, bajkách a mýtech.

Biblické příběhy předávají morální, světonázorová a náboženská poselství. Zobrazují modelové situace hodné následování, ale i situace odstrašující. Věřícímu podávají informace o tom, jak se ve světě orientovat, a instruují, podle jakých vzorů se chovat.

Každé náboženství má své odborníky: Starý zákon rabíny, Nový zákon církevní Otce a papeže, Korán imámy. Přesto Písma těchto náboženství zdůrazňují, že nejsou určena pouhé hrstce učenců, ale všem lidem. Podobenství poukazují na to, že každý člověk je schopen vypořádat se s náboženskými obsahy.

Ať jsou příběhy součástí Písma svatého nebo jsou vyprávěny mezi věřícími a dál přenášeny, slouží k objasňování náboženských postojů proroků. V příbězích je symbolicky ztvárněno Desatero přikázání, které je přítomno jak v židovském a křesťanském náboženství, tak v islámu. Příběhy dodávají Desateru srozumitelnost a přenášejí jej do skutečného života věřících. Pedagogický vliv biblických příběhů je nesporný. Otázka navozená konkrétní situací příběhu podněcuje posluchače ke konfrontaci s příběhem.

Přestože biblické příběhy vznikly před několika tisíci lety, jejich poselství je stále živé a aktuální. Přes změnu vnějšího světa (civilizace a lidská kultura) zůstává vnitřní svět člověka (hodnoty lásky, pravdy, spravedlnosti, hledání životního smyslu) stejný. Právě tyto hlubinné odrazy psychiky jsou promítnuty do biblických příběhů. Proto jsou stále srozumitelné, čtivé a zároveň přínosné dnešnímu člověku.

4. Biblioterapie

4.1. Charakteristika oboru

4.1.1. Pojem biblioterapie

Biblioterapie je forma psychoterapie využívající knihy jako léčebného terapeutického prostředku. Jedná se o záměrné a systematické užívání knih (beletrie, poezie, články aj.), o cílenou, plánovanou a terapeutem vedenou léčbu knihou. Biblioterapie je mezioborová disciplína spojující práci psychologů, lékařů, knihovníků a vychovatelů. Dotýká se oboru bibliopsychologie, který se zabývá vlivem četby na psychiku člověka (interakce autor – kniha – čtenář), a psychologie čtenáře (viz. kapitola č. 3.2. Psychologické aspekty literatury). „Ide o doplňujíci proces či terapiu, kterej hlavným nástrojom je napísané slovo a následná diskusia. Literatúra jako interakčný činitel´ má pusobiť na pacienta tak, aby sa dosiahol maximálny účinok v jeho odezve – vo vlastnom verbálnom prejave.“

Pojem biblioterapie se skládá z řeckých slov ´biblion´ (kniha) a ´therapeia´ (léčit). Přes označení biblio- terapie se nejedná o alternativu ke klasickému léčebnému postupu, ale o doplnění, rozšíření a podporu psychosomatiky a psychiatrie, terapie, prevence a rehabilitace. V biblioterapii je kniha vnímána jako léčebný prostředek, terapeutikum. Svým pojetím vychází z představy člověka jako jednoty duše a těla. Nemoc není chápána pouze jako fyzický stav či projev, ale také jako subjektivní psychická odpověď člověka na pro něj nepříjemný až bolestivý stav reality. Biblioterapie patří k významným doprovodným léčebným a preventivním terapiím spolu s dalšími formami terapií, např. muzikoterapie, arteterapie, pohybová terapie.

Pojem biblioterapie byl poprvé použit v článku anglického faráře Samuela McCord Crotherse uveřejněného v novinách Athlantic Monthly v roce 1916. Přesnější definice biblioterapie pochází až z roku 1941, kdy je biblioterapie vymezena jako využití knih a četby při léčbě nervových onemocnění. Přestože byla biblioterapie zpopularizována až počátkem 20. století, její tradice začíná na počátku existence lidské civilizace. Přesvědčení o léčebné síle slova nacházíme ve všech primitivních kulturách. Kniha jako léčebný prostředek provází člověka v průběhu jeho celého dějinného vývoje.

4.1.2. Použití a indikace

Biblioterapie má širokou působnost. Zahrnuje využití knihy v rámci psychoterapie v psychiatrických léčebnách a na odděleních somaticky nemocných pacientů (nemocnice), je využívána u pacientů dlouhodobě nemocných (sanatoria, léčebny) a u pacientů v domácím ošetření. Tuto metodu lze využít nejen v klinickém prostředí nemocnic, ale i v dětských domovech, domovech důchodců, nápravných zařízeních a věznicích v rámci prevence a mentální hygieny. Její praktické využití je široké a uplatňuje se u každého člověka nacházejícího se v obtížné životní situaci.

Biblioterapii jako psychoterapeutickou metodu lze nazírat ze dvou hledisek:
Biblioterapie v širším pojetí:
Jedná se o podpůrnou terapii, která klientům pomáhá zvládat obtížnou životní situaci a nalézt řešení svých problémů. Je určena dlouhodobě léčeným pacientům v nemocničních zařízeních, jedincům nuceně vytržených ze svého prostředí, kteří se musí adaptovat na změněné životní podmínky (sanatoria, nápravná zařízení a věznice), jedincům žijících v dětských domovech a domovech důchodců. Jde o účelné rozptýlení četbou, uspokojování kulturních, informačních a sociálních potřeb člověka a využívání výchovné a motivační funkce literatury. Biblioterapie je zde vnímána jako forma prevence, jako primární psychohygienické opatření. Během terapií je čtena doporučená literatura, která odpovídá osobnosti čtenáře, jeho věku, pohlaví a zálibám, popř. druhu onemocnění či životní situaci. Jejím účelem je vyrovnání se s krizí, případně nalezení východiska. Roli terapeuta zastává psycholog, učitel, kněz, knihovník, vychovatel aj.
Biblioterapie v užším pojetí:
Jedná se o řízenou léčbu četbou pod dohledem lékaře, psychologa,terapeuta nebo kvalifikovaného knihovníka. Její uplatnění je v léčebnách, nemocnicích a sanatoriích psychicky či psychosomaticky diagnostikovaných pacientů.

Biblioterapeutická metoda je doporučována neurotikům se somatickými poruchami, citově narušeným pacientům, dále pacientům s určitými závislostmi (zvláště alkoholikům), některými formami schizofrenie a pacientům s doznívající psychózou. Je možno ji předepsat pacientům na traumatologických a ortopedických odděleních, zdravotně postiženým pacientům a pacientům s diagnostikou rakoviny. „S ohledem na osobnost pacientů doporučuje se zvláště u introvertních, racionálně zaměřených pacientů.“ Biblioterapeutickou metodu lze dále využít v domovech důchodců a v dětských domovech jako prostředek mentální hygieny. Výchovná a motivační funkce knihy je využitelná v nápravných zařízeních a věznicích.

Pomocí četby mohou psychiatričtí a neurotičtí pacienti lépe vyjadřovat své myšlenky a emoce. Učí se náhledu na svoji nemoc a na své problémy, neboť v knihách se seznamují s hrdiny, kteří se potýkají se stejnými či podobnými problémy, s kterými se sami učí vyrovnat, popř. je vyřešit. Četba a kreativní psaní uvolňují emocionální a kognitivní procesy, které pacientům napomáhají vyrovnat se s chorobou.

Charakter biblioterapeutických sezení vyžaduje od svých klientů určitou míru intelektu, schopnost soustředit se a schopnost sledovat děj a tok hovoru, což vylučuje pacienty s poruchou vědomí, poruchou intelektu, organickým poškozením mozku, psychózou a autismem. Klienti musí být schopni verbalizovat své problémy a vyjádřit své názory. Biblioterapie není vhodná pro pacienty s akutním deliriem, halucinující psychózou nebo manickými stavy. Nedoporučuje se u kompulzivních neurotiků, u pacientů s úzkostnými stavy, u pacientů příliš senzitivních a labilních a u pacientů, kteří v četbě vidí příliš lákavý únik z reálného světa.

Při sestavování členů skupiny je třeba dbát na druh onemocnění, neboť nelze spojit v jedné skupině pacienty trpící psychózou a pacienty trpící neurózou. Vhodná je kombinace pohlaví, nejlépe 1 : 1, aby byla skupina názorově pestrá a dynamická. Je třeba však zdůraznit, že při léčbě závislostí není smíšená skupina vhodná. V případě vzniku sympatií či dokonce lásky mezi pacienty stoupá riziko neúspěchu léčby, neboť selhání jednoho zároveň vede k selhání i druhého partnera. V případě uzavřených skupin je třeba pečlivě zvážit schopnosti pacienta, zda bude schopen terapii dokončit – jeho předčasný odchod (odpadnutí) působí negativně na ostatní členy skupiny.

4.1.3. Osobnost terapeuta a cíle terapeutické metody

Osobnost terapeuta je velmi důležitá, protože na něm podstatným způsobem závisí úspěšnost terapie. Terapeut nese roli aktivního vůdce, analytika, komentátora a moderátora, který sleduje vývoj diskuze, reaguje na podněty a klade související otázky. Vybírá vhodné texty/knihy, vyzývá k uvolnění a odreagování. Upozorňuje na omyly, špatné interpretace, neporozumění,ale zároveň se vyhýbá striktním formulacím, které by mohly klienta/skupinu zablokovat. K nejdůležitějším vlastnostem terapeuta patří schopnost empatie. Dále by měl splňovat požadavek širokého vzdělání literárního, psychologického i medicínského.

V lékařském prostředí je terapeut autoritou spolupracující s ošetřujícím lékařem a dalšími terapeuty. Terapeut, v nemocničních knihovnách knihovník, je důležitým spojovacím článkem mezi pacientem a knihou. Při doporučování knih musí knihovník vycházet ze znalostí psychologie nemocných, z fáze nemoci a léčebného procesu a přihlížet k jejich somatickému a duševnímu stavu. Účelem terapií je vytvoření spontánního vztahu mezi pacientem a knihou, který je důležitým faktorem ovlivňujícím úspěch terapie.

Cílem biblioterapie je pomoci klientovi vyrovnat se s obtížnou životní situací, naučit ho racionálně na ni reagovat, bojovat se strachem, překonávat nejistoty či napravovat narušené sebevědomí. Měla by klientovi pomoci pohlédnout do nitra sebe sama, nalézt nový popř. hlubší pohled na svoji situaci, hledat odpovědi na otázky života a pomoci uspořádat hodnotový systém. Biblioterapeutická sezení by měla vyvolávat vůli k životu, stimulovat chování, podporovat vnitřní sílu a růst, popř. vyvolávat touhu stát se novým, lepším člověkem (zejména u klientů ve věznicích).

U nemocných klientů je důležité, aby s nimi bylo jednáno jako s tzv. celým člověkem, aby byla vnímána celá jejich osobnost a nebyla věnována pozornost jen symptomům nemoci. Terapie by měla posilovat úsilí o uzdravení a vůli stát se plnohodnotným člověkem bez ohledu na poškození zdravotního stavu. Zároveň nemocnému pomoci vyrovnat se s chorobou, změnou zdravotního stavu a naučit ho vnímat novou realitu. Čtením se rozšiřuje okruh zájmů pacienta, kterého nemoc přivedla do letargie, lhostejnosti a nezájmu. Pacient se četbou soustředí i na jiné věci než jen na sebe a své choroby.

Biblioterapie může být doplněna dalšími druhy terapií. K biblioterapiím má nejblíže metoda bibliodramatu. Bibliodrama vychází z účinků psychodramatu a jako doprovodná terapie může posilovat účinky biblioterapie. Stejně jako biblioterapie vychází bibliodrama z literárního textu. Zpětná vazba však neprobíhá pouze v ústní formě, ale i prostřednictvím neverbálního vyjadřování. Blížeji je problematika popsána v kapitole č. 6.3. Metody zaměřené na čtenáře a jeho svět. Přestože je zde popsána se zaměřením na biblické texty, její použití je široké a lze ji aplikovat na jakýkoliv druh literárního textu.

Aby biblioterapie měla smysl, nesmí být četba knihy mechanickou činností. U recipienta musí docházet k vnitřní aktivitě – ke zkoumání textu a přemýšlení o něm. Pro léčbu je velkým přínosem vyhledal-li si klient sám tuto formu léčby, tedy iniciativa vzešla z jeho strany. Působit pozitivně může biblioterapie spíše na člověka, který rád čte a je zvyklý číst, než na člověka, který má ke knihám odmítavý postoj.

4.2. Výběr literatury pro biblioterapii

Umění (v jeho rámci literatura) je společně s náboženstvím druhem psychoterapie. Vliv a účinek literatury závisí na osobnosti čtenáře, jeho věku, pohlaví, původu, inteligenci, zájmech a vzdělání. Podle toho by měl být určován výběr knihy/terapeutika. V žádném případě se nesmí klást na klienta příliš vysoké požadavky a nároky. Stejně účinná jako romány od Dostojevského nebo Prousta je zábavná literatura, literatura faktu, životopisy, deníky, časopisecké články a pohádky. U odborných spisů vyvstává nebezpečí, že pacienti sklouznou do intelektuální sféry, neboť u léčby je naopak důležité, aby se pohybovali ve sféře svých pocitů a představ.

Kniha musí odpovídat schopnostem čtenáře a povaze jeho choroby. Nevhodně zvolená kniha může navodit depresivní stavy a zhoršit zdravotní nebo psychický stav pacienta/klienta. Obsah knihy musí navozovat duševní pohodu a dobrou náladu (nerozrušovat), napomáhat překonání momentálního chorobného stavu, dodat chuť do života a povzbudit. Knihovník/terapeut musí knihu doporučit s určitým léčebným cílem jako součást celkové terapie. Naproti tomu lékař vybírá pacienty vhodné pro biblioterapii. Kniha se tak stává prostředníkem mezi lékaři, terapeutem a pacientem.

V rámci léčby nemusí literatura sloužit pouze jako léčebný prostředek, ale také jako diagnostický nástroj, neboť výpovědní hodnotu o charakteru čtenáře a úrovni jeho psychického stavu vypovídá druh knih, které si on sám k četbě zvolí. „Obsah a druh četby informují o určitých rysech osobnosti a specifických krizích, jakož i o fázích uzdravení, znovuzískaném vědomí reality, o nových zájmech o okolí.“

Text působí na čtenáře svým obsahem i formou. Důležité je zejména téma textu, ale i jeho struktura, statika a dynamika jednání, způsob konstrukce vět, rým a rytmus. Všechny tyto faktory působí na psychiku čtenáře a mohou působit na vyrovnání se s nemocí a na samotný průběh nemoci.

Během nemoci či životní krize se člověk obrací do sebe, odvrací se od svého okolí, svých blízkých, klesá jeho zájem o přítomnost a zvyšuje se nebezpečí sociální izolace. Četba čtenáři umožňuje jisté odhlédnutí od sebe sama a nalezení smyslu (života, nemoci), popř. ujasnění si životních hodnot (partnerství, přátelství). Kniha se pro pacienta může stát náhražkou za absenci reálného světa, zároveň i přípravou na život (za hranicemi nemocnice, léčebny).

4.3. Biblioterapeutická sezení

Druhy biblioterapeutických sezení se vyznačují charakteristikami psychoterapeutických sezení. Podle počtu zúčastněných členů je dělíme na individuální a skupinové biblioterapie.

1. Individuální biblioterapie probíhá mezi jedním klientem a terapeutem. Volba knihy je částečně volná, kdy terapeut nabídne pacientovy předem sestavený seznam knih uzpůsobený pacientově problému nebo onemocnění. Terapie probíhají tak, že klient si čte ve svém volném čase a terapie probíhá jako rozhovor o přečteném textu. Terapeut si vede záznamy o průběhu každého sezení, o postupu výběru knihy, o reakcích a názorech na postavy a děj knihy, popř. zaznamenává případné změny v chování a postojích pacienta. U této metody je vhodné, aby si klient vedl svůj čtenářský deník, do kterého zaznamenává své pocity a názory ke čtenému. Tento druh terapie je vhodný pro pacienty, kteří jsou zvyklí číst a čtou pravidelně ve svém volném čase.
2. Skupinová biblioterapie probíhá ve skupině 8 až 10 lidí, kteří vzájemně diskutují o čteném. Kniha je buď předem stanovena terapeutem, nebo se na ní skupina dohodne. Po společném předčítání následuje vzájemné sdělování názorů a emocí, které text vyvolal. Klienti diskutují o čteném, komentují jednání hrdinů, zaujímají k nim stanoviska, diskutují o vlastních asociacích, vzpomínkách. Skupinová terapie je vhodná pro ty pacienty, kteří nejsou zvyklí pravidelně číst.

Biblioterapeutická sezení se vyznačují několika základními pravidly:

1. Otevřenost a upřímnost (klienti nesmí lhát či jinak zastírat).
2. Zodpovědnost za své jednání (např. dochvilnost klienta, pravidelnost návštěv).
3. Dodržování důvěrnosti sdělení.
4. Právo ukončit hovor, pokud je tento již pro klienta nepříjemný.
5. Tolerance k ostatním, respektování názorů, přesvědčení a postojů druhých.

Prostředí konání sezení by mělo být všem zúčastněným příjemné, nijak rušivé, útulné a klidné. V teplých obdobích je vhodné pořádat sezení v přírodě. Např. v nemocničním prostředí by knihovna měla působit útulně až domácky (oproti ostatním oddělením nemocnice), což u pacientů vyvolává příjemné pocity, chovají se více uvolněně, svobodně, a díky tomu zapomínají na svoji hospitalizaci. To vše často podmiňuje vznik velmi otevřeného vztahu vůči knihovníkovi/terapeutovi.

Nejvhodnější počet členů terapie se pohybuje v rozmezí od 8 do 10 členů. Tento počet je dostatečný k tomu, aby vznikl prostor pro dynamickou interakci členů. Skupina by měla být velká zároveň tak, aby se všichni její členové mohli v diskuzi uplatnit.

Doporučená četnost sezení se liší prostředím a druhem onemocnění. V ambulantních skupinách probíhají sezení 1x až 2x týdně, v denních docházkových klinikách či sanatoriích 3x až 5x týdně, v terapeutických komunitách i 1x denně. Délka sezení se pohybuje v rozmezí 80-90 minut. Kratší časový úsek zamezuje plné využití rozprouděné diskuze, delší sezení nese riziko únavy a otupělosti členů skupiny.

Sezení začíná vzájemným představením členů skupiny a vysvětlením základních pravidel sezení a fungování skupiny. V uzavřených skupinách toto probíhá pouze na začátku prvního sezení, v otevřených skupinách pak na začátku každého sezení. Většinou platí zásada, že členové se představují křestními jmény a vzájemně si tykají. U oslovování terapeuta si terapeut sám stanoví, jak chce být oslovován.

Terapie neprobíhá pouze směrem terapeut – klient. Pro úspěšnost terapie musí probíhat také zpětná vazba klient - terapeut. Nejedná se pouze o četbu klienta, ale o vztah klienta s terapeutem a o jejich rozhovor o čteném. Teprve tato zpětná vazba může terapeutovi více poodhalit psychický stav klienta, jeho případné změny a podle toho stanovit další postup terapie. Předepsaná četba může upevnit výsledky terapeutického rozhovoru a zároveň navodit na další rozhovor.

Tyto rozhovory jsou příležitostí k osobnímu setkání terapeuta s klientem, navázání osobního kontaktu, ke spolupráci a budování vzájemné důvěry. Pro klienta se rozhovor stává příležitostí vyjádřit svůj názor a své pocity (u pacientů příležitostí hovořit o něčem jiném než o své nemoci). Nabízí se zde příležitost k nahlédnutí do myšlenkových pochodů klienta, jak chápe svět, zda nekriticky či příliš kriticky, zda se dokáže dívat s odstupem či odstupu není schopen. Umožňuje vhled do světa strachů a obav klienta. Zároveň je to pro terapeuta příležitost upozornit na mnohoznačnost postojů a přístupů k téže věci, na důsledky, které může určité hodnocení přinést a na to, že neexistuje pouze jedno jediné řešení situace.

V rámci biblioterapie působí prospěšně nejen četba, ale i tvůrčí psaní klienta, proto biblioterapie klientům doporučuje vést si vlastní čtenářský deník, do kterého si zaznamenávají dojmy z knihy, své myšlenky a názory. Klient si může zaznamenávat, co jej během četby napadalo, s čím souhlasí či nesouhlasí, o čem by si chtěl s terapeutem promluvit a podrobněji prodiskutovat.

5. Bible – ústřední kniha hagioterapie

5.1. Zasazení do kontextu náboženství

Jak jsem předestřela v předchozích kapitolách, knihy jsou využívány jako terapeutický prostředek jak při léčbě psychických onemocnění, tak jako podpora všem lidem prožívajícím obtížné období svého života. Jednou z vhodných knih, která je využívána jako terapeutika, je Bible. Bible nabízí nepřeberné množství obrazů různých lidských charakterů a temperamentů, situací, problémů a životních mezníků, s kterými se každý člověk během života setkává, a s kterými se musí vypořádat. Bible je odrazem života, odrazem člověka, a proto každý člověk má možnost v ní zhlédnout jako v zrcadle odraz sama sebe, odraz svého bytí.

Terapie využívající Bibli jako ústřední terapeutické knihy se v odborném prostředí nazývá hagioterapie. Dříve než popíši jednotlivé principy a zásady této specifické formy terapie, musím se pozastavit nad pojmem samotné Bible, jejím zařazením do širšího kontextu z hlediska náboženství a nad metodami jejího výkladu. K plnému odkrytí veškerých vrstev biblického příběhu může dojít až skrze nahlédnutí na Bibli z hlediska jejího historického, lingvistického, teologického a také psychologického úhlu.

Bible je věroučným textem křesťanského náboženství. Pojem náboženství vychází z latinského slova ´religio´ a jeho význam je sporný. „Křesťanský spisovatel Laktanz odvozuje slovo od religare a dává mu význam jako ´opětné spojení člověka s bohem´.“ Naproti tomu římský spisovatel Cicero (106-43 př.n.l.) jej odvozuje od slova ´relegere´ a dává mu význam ´pečlivé uctívání bohů´. Oběma výkladům je společné oddělení lidské a božské sféry. Wilhelm Schmidt (1868-1954), německý katolický teolog, filozof a etnograf, vidí původ ideje boha nebo víry v uznání existence jedné nebo více bytostí povznesených nad pozemské a časové poměry. Francouzský filozof a sociolog Émile Durkheim (1858-1917) tento jev vysvětluje jako rozdělení světa na části božskou a světskou (= znak náboženského myšlení).

Křesťanství spolu s židovským náboženstvím a islámem spadá do západní prorocké tradice. Tato tradice vychází z tradice proroků a vyznává tzv. kladný postoj ke světu. Ústřední myšlenka vychází z premisy, že zjevení Boha lidem má svůj původ mimo lidského ducha. Za základní vlastnosti, které by člověk měl mít a měl by se jím učit a pěstovat je, je dobrota. Svým jednáním a konáním člověk usiluje o vykoupení z tohoto hříšného světa. Křesťanství náleží k monoteistickým náboženstvím, která vyznávají jednoho Boha (oproti tomu polyteistická náboženství vyznávají božstev více.) Ústřední otázkou monoteismu je poznání boží zkušenosti. Svět byl stvořen jako protějšek Boha, který je přítomen v mnoha podobách v různých životních i historických situacích. „Monoteismus usiluje o rozpoznání a uznání jediného pána v jeho různých fázích, jediného hlasu a jediného základu. Jeho místo je v životě, nikoli v teorii nebo spekulaci, vždy v žitém reálném životě, ve světě živoucích ´já´ …“

Protože se prostřednictvím hagioterapie dotýkám oboru psychologie, je třeba pozastavit se i nad psychologií náboženství. Psychologie náboženství se zabývá způsoby, jimiž se člověk vztahuje k sobě samému i k tomu, co ho přesahuje. Zkoumá náboženské prožívání – prožívání vnitřní (introspekce zkoumaných osob) a vnější (texty duchovních písní). Důvodem vzniku náboženství je touha člověka po pochopení vesmíru, světa, hledání smyslu a významu svého vlastního života. Náboženství je zároveň odpovědí člověka na jeho životní podmínky.

V náboženství jde o vztah člověka k tomu, co má vůči němu roli boha. Bohem je to, co je pro něj nejvyšší normou a hodnotou, čemu nejvíce důvěřuje a čemu se cítí zavázán. Podle Jana Hellera (*1925), českého evangelického teologa a religionisty, tak má každý člověk své vlastní náboženství. Jedná se o předpoklad existence náboženskosti obsažené v každém člověku. Znamená to tedy, že i ateismus (popírání existence Boha a nadpřirozených bytostí) lze považovat za náboženství. Lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou nevěřící, mají v sobě skryté náboženské chování ukryté v hlubinách své bytosti. Neboť i nenáboženský člověk se chová a jedná na základě hlubinných impulsů své bytosti, neboli nevědomí, jehož obsahy a struktury jsou velmi podobné mytologickým obrazům a postavám. Z této premisy vychází i později popisovaná hagioterapeutická metoda (viz. kapitola 7.1. Základní principy a východiska).

Křesťanství jako monoteistické náboženství vyznává jediného Boha. Název vychází z řeckého slova ´christianismós´ – život podle Kristova vzoru (poprvé doložil Ignác z Antiochie, který zemřel asi r. 117). Křesťanství náleží k literárním náboženstvím, které vychází z Písma, Bible. Křesťanská víra je spojena s postavou Ježíše Krista, Mesiáše, kterého seslal Bůh na zem zrozením z lůna ženy - panny Marie. Podle věřících byl tedy Kristus zároveň syn Boha i syn člověka, zcela lidský a zcela božský. V jeho osobě sestoupil Bůh na zem, převzal na sebe odpovědnost za lidské hříchy (vykoupení), zemřel (ukřižování), aby povstal k novému životu (vzkříšení). Raní křesťané vycházeli ze staroizraelského Písma (Starý zákon), který vztahovali na Krista, neboť Kristovo učení a skutky, smrt a zmrtvýchvstání považovali za naplnění starozákonního zvěstování. Následně dochází ke sepisování evangelií (Nový zákon).

Ježíš Nazaretský je historicky doložená postava. Narodil se v roce 4-6 př.n.l. židovským rodičům Marii a Josefovi. Vyrůstal v Nazaretu v Galileji. Asi ve 30. letech byl pokřtěn prorokem Janem Křtitelem v řece Jordánu, kázal, uzdravoval nemocné a shromažďoval kolem sebe učedníky (12 apoštolů). Po několika letech činnosti byl uvězněn, mučen a následně ukřižován (roky 29-30 n.l., období vlády císaře Tiberia). Tři dny poté vstal z mrtvých, zjevil se třem ženám a následně i svým učedníkům. Touto zdánlivou porážkou smrti dochází k uskutečnění Království božího na zemi.

Po jeho násilné smrti a zmrtvýchvstání vystoupil apoštol Petr před davy lidí a oznámil jim, že Ježíš, kterého ukřižovali, byl očekávaný Mesiáš. Vyzval je, aby se zřekli svých hříchů a přijali křest. Jeho výzvy uposlechlo na tři tisíce lidí. Z malé sekty, kterou zpočátku křesťané byli, se rozvinula silná církev, která měla vliv na politický a ekonomický vývoj zemí. Významným mezníkem ve vývoji křesťanství se stal Edikt milánský vydaný roku 313 císařem Konstantinem I., který uznal křesťanství za oficiální náboženství. V současné době patří křesťanství k nejrozšířenějším náboženstvím.

5.2. Bible

Bible patří k nejvýznamnějším literárním památkám lidstva. Jedná se o knihu, jejíž obsah ovlivňuje miliony lidí na celém světě již po dva tisíce let. Toto literární veledílo, jež obsahuje širokou škálu literárních žánrů (metafora, hyperbola, lyrické písně, epická vyprávění, apologie i přísloví), významných morálních a právních pouček, příkazů a předpisů, se stalo velkou inspirací pro různé oblasti života i kultury. Bible se svými texty je lidem blízká ve chvílích klidu, radosti, štěstí, a zároveň je jim nápomocnou ve chvílích nouze, disharmonie, utrpení. Bible je spontánně, bez potřeby vědeckých obhajob, již po staletí používána jako prostředek psychoterapeutické léčby, kdy kněží naplňovali a stále naplňují úlohu psychoterapeutů, kteří věřícím pomáhají porozumět nejen biblickému textu, ale i sám sobě a světu.

Jak bylo výše uvedeno, patří Bible mezi stěžejní prvek křesťanského náboženství. Termín Bible je odvozen od názvu syrského města Byblos (=papyros), které bylo fénickým obchodním střediskem a centrem monopolní distribuce papyru. V počátcích křesťanství znamenalo slovo ´biblia´ (množné číslo středního rodu) sbírku písemností, knihovnu. V lidové latině bylo později převedeno do jednotného čísla ženského rodu – Bible. Bibli tvoří dva významné celky: Starý zákon (Vetus Testamentum), který tvoří věroučný základ židovského náboženství? Nový zákon (Novum Testamentum), jež obsahuje svaté spisy křesťanství.

Spisy Starého zákona vznikaly během jednoho tisíciletí před Kristem a vycházely a čerpaly z pramenů ústního podání. Obsahují příběhy a mýty (např. stvoření světa a člověka, prvotní hřích, potopa), právní a etické normy, sociální a filozofické úvahy, poezii včetně poezie milostné a dokumenty o zbožnosti proroků. Převážná část textů je psána v hebrejštině, některé pasáže v aramejštině. Počet spisů, které tvořily Starý zákon se v průběhu staletí měnil. Na koncilu rabínů v Jabně (Jammi) konaného mezi léty 90-100 byl tento počet definitivně stanoven na 39. Starý zákon má velkou dokumentární, historickou a literární hodnotu. Tvoří jej následující knihy: Tóra (Pentateuch), Knihy historické, Knihy mudroslovné a Knihy prorocké.

Jednotlivé části Nového zákona byly sepsány v řečtině a vznikaly během 1. stol.n.l. Obsahuje 27 knih o Kristově učení a učení jeho prvních žáků, učedníků a apoštolů. Období, kdy byl tříděn seznam knih, které tvoří Nový zákon, trvalo 300 let. Po předcházejících neshodách a několika pokusech byly biblické texty Nového zákona kanonizovány papežským synodem v Římě roku 382.

Nový zákon byl pravděpodobně sestaven z několika typů písemných pramenů, které zřejmě existovaly ještě před sepsáním evangelií:

1. Pramen řečí – nazýván též „Q“ = jednalo se o Ježíšovy výroky pravděpodobně zaznamenané aramejsky a posléze přeložené do řečtiny.
2. Historie utrpení = první křesťané si každý rok připomínali Ježíšovo utrpení a události s ním spojené, na základě ústní tradice.
3. Rozpravy s odpůrci = Ježíšovy argumenty a obhajoba učení před zákoníky a farizeji.
4. Podobenství = příběhy ze života Palestinců; posluchačům byly blízké a tím bylo učení srozumitelné.
5. Apokalyptická naučení = učení o konci světa, posledním soudu a počátku Božího království.
6. Podání o zázracích = zmínky o Kristových zázracích.

Spisy, které do kánonu Nového zákona nebyly přejaty, se nazývají apokryfy. Ústně předávaná nauka byla nejdříve hlásána aramejsky, později také řecky. Dnešní biblistika se domnívá, že písemné záznamy vznikaly pravděpodobně i v obou jazycích. Počet jazyků a dialektů, do kterých byly biblické knihy během staletí přeloženy, čítá na dva tisíce.

Nový zákon je tvořen čtyřmi evangelii (Markovo, Matoušovo, Lukášovo, Janovo), skutky apoštolů, listy (epištol) a Zjevením apoštola Jana (Apokalypsa). Slovo evangelium pochází z řeckého slova ´euangelion´, které znamená radostná zvěst, dobrá zpráva. Pramenem evangelií je Kristovo učení, které ústně předával svým žákům, a následně učení apoštolů, kteří začali vyučovat po Kristově smrti. Apoštolové se snažili tuto nauku ustálit, přeformulovat Ježíšovo učení a vybrat z jeho řečí a skutků to nejpodstatnější. Mnohdy je aktualizovali podle prostředí, ve kterém kázali, aby si posluchači mohli dát předkládané do souvislostí jim známým, a tak snáze porozuměli skutečnému významu.

Z hlediska křesťanské víry je vznik Bible vnímán jako Boží inspirace. „A tak je možné mluvit o Božím autoru, který využil lidských autorů k tomu, aby lidem během dějin sděloval svůj plán s nimi. Různorodost spisů je podmíněna originalitou jednotlivých autorů, dobou a prostředím, ve které vznikaly. Přesto však všechny – podle křesťanské víry – směřují k Bohu.“

5.3. Výklad a porozumění biblickým textům

5.3.1. Čtenář a text – určující faktory porozumění

Předpokladem porozumění biblickému textu je jeho správný výklad. Bez pochopení historických, lingvistických a literárních souvislostí může dojít k chybnému výkladu textu, často i k zakrytí prvotního jasného významu. Cílem výkladu není hledat nový, jedinečný pohled na daný text nebo hledat v textu to, co v něm jiní neviděli. Touha po originalitě by neměla stát v popředí čtenářova zájmu. Význam textu nevystupuje na povrch jen samotným čtením. Důležitou úlohu ve výkladu hrají dva významné faktory: povaha čtenáře a povaha textu.

Každý čtenář textu se zároveň stává jeho vykladačem. Čtenáři často k textu přistupují tak, že se jej snaží pochopit stejně, jak zamýšlel jeho pisatel. To je vzhledem k originalitě každého jedince nemožné. Je důležité si uvědomit, že čtenář do textu vnáší vše, co tvoří jeho osobnost (znalosti, prožitky, emoce, sociokulturní prvky). Ty mohou od správného pochopení odvádět. Podstatný podíl na správném pochopení textu nese i kvalita jeho překladu. Jedná-li se původně o text v cizím jazyce, což biblické texty jsou, nese kvalita překladu významnou úlohu v procesu správného pochopení čtenářem, neboť překlad už je určitou formou výkladu.

Potřeba výkladu vychází ze samotné povahy Písma. Jeho povaha je totiž stejná jakou měl Ježíš Kristus – lidská, ale zároveň božská. Jedná se tedy o dvojí povahu Bible. Biblické texty jsou věřícími vnímány jako Boží slovo, které bylo zprostředkováno pomocí slov obyčejných lidí.

Boží slovo má v křesťanském pojetí absolutní, neměnný a věčný význam. Hovoří k celému lidstvu v každé době a v každé kultuře. Je sdělováno skrze lidská slova v dějinách. Každá Bible tak má svoji historickou specifičnost neboť „…každý dokument je podmíněn jazykem, dobou a kulturou, ve které byl původně napsán...“

Bibli lze nazírat z dvou úhlů pohledu. První způsob vnímá Bibli jako knihu, jejíž text byl zaznamenán různými lidmi v různých dobách. Zkoumá ji pouze jako určitý historický dokument, který je nositelem záznamů o historických událostech vystihujících názory tehdejších lidí, Ježíše, prvotní církve. Tento způsob výkladu je zaměřen na osobnosti pisatelů; zkoumá to, co si mysleli o Bohu, jak chápali sami sebe, jak vnímali tehdejší svět. Druhý pohled Bibli vnímá jako Boží slovo o Boží vůli, jako sbírku tvrzení, kterým je nutno věřit, a sbírku příkazů, které je nutno dodržovat.

5.3.2. Exegeze

Čtenář Bible musí text podrobit pečlivému zkoumání. Musí se pokusit pochopit, co text říkal lidem ´tehdy a tam´ a co totéž slovo mu říká o ´tady a teď´. Při výkladu je nutné dodržet určitý postup; text podrobit exegetickému a následně hermeneutickému zkoumání.
Slovo exegeze pochází z řeckého ´exégésis´, které znamená vedení, výklad. Exegezí je nazýváno pečlivé, systematické studium Písma, jehož cílem je najít původní zamýšlený význam. Klíčem k dobré exegezi je pozorné čtení a kladení si správných otázek. Exegeze na nejvyšší úrovni vyžaduje znalost mnoha oborů (biblické jazyky, židovské, semitské a helénistické pozadí, znalost určování původního textu v případě, když se rukopisy různí, znalost používání různých druhů základních zdrojů a pomůcek aj.).

Exegeze klade dva druhy otázek:

1. Otázky pojící se ke kontextu:
   Historický kontext: Souvisí s obdobím a kulturou autora a jeho čtenářů. Jedná se o geografické, topografické a politické faktory, které utvářejí prostředí, ve kterém text vznikal. Je třeba znát zvyky a obyčeje lidí žijících v Ježíšově době, znát, při jaké příležitosti či za jakým účelem byly jednotlivé biblické knihy a jejich části napsány, nebo vědět, jaká situace přivedla autora k tomu, aby text sepsal. Při exegetickém výkladu je nutné pracovat s vhodnými, kvalitními zdroji, jakými jsou biblický slovník, komentáře a výklady Bible.
   Literární kontext:
   Literární kontext znamená, že slova mají význam jen ve větách, a to ve vztahu k větám předchozím i následujícím. Nad každou větou by čtenář měl hledat hlavní myšlenku textu a snažit se vysledovat autorův myšlenkový pochod. Měl by se pokusit pochopit, proč autor danou věc říká, a proč ji říká právě zde a právě takovýmto způsobem. V textu mají velký význam jednotlivé jednotky myšlení, ať už to jsou odstavce, verše a sloky, na které by čtenář měl klást zřetel.
2. Otázky vážící se k obsahu:
   Obsahem je míněn význam slov, mluvnické vztahy ve větách a volby originálu tam, kde existují rukopisy různého znění. Rozdíl ve vyjádření ukazují např. věty ´neznáme Krista ze světského hlediska´ nebo ´neznáme Krista v jeho pozemském životě´. I zde je nutno pracovat s biblickým slovníkem, rukovětí ke čtení Bible, dobrými překlady a komentáři.

5.3.3. Hermeneutika

Termín hermeneutika má základ v řeckém slově ´herméneuein´, které znamená vykládat, překládat. Hermeneutika je obor, který se zabývá významem starověkých textů pro dnešní dobu. Dá se říci, že čtenář přivádí k Bibli právě její význam a poselství pro jeho právě žitou přítomnost. Bible je tedy čtena nejen pro duchovní čtení, ale také pro poučení a pro pochopení. Z toho jasně vyplývá, že při čtení biblických textů nelze zapomínat na exegezi, neboť řádná hermeneutika začíná až důkladnou exegezí. „Důvod, proč nesmíme začínat naší dnešní situací, spočívá v tom, že jediným správným vodítkem pro hermeneutiku je původní záměr biblického textu.“ Pokud čtenář začne svou současnou situací, vnese do výkladu významy, které tam původně nebyly.

Hermeneutika je cele spojena s běžným životem a jeho každodenností. Začíná už od dětství, kdy miminko vysílá do okolí signály, kterým se matka a otec učí porozumět. Je to tedy věda praktická, která hovoří o tom, co každý z nás dělá a co každý sám na sobě může pozorovat, když se snaží porozumět druhým lidem nebo textům.

Proces porozumění Bibli je spjat s procesem komunikace, který zahrnuje čtyři faktory: autor, text, čtenář a věc. Tento proces lze vykládat prostřednictvím tzv. teorie hermeneutického čtyřúhelníku. (viz. Příloha č. 1)

1. Autor - sděluje a vyjadřuje, co ve světě chápe a prožívá.
2. Text - částečně zachycuje to, co chtěl autor sdělit.
3. Čtenář - prostřednictvím textu se dostává do kontaktu s autorem, vzhledem k časové propasti obsahuje riziko, že čtenář neporozumí autorovu úmyslu.
4. Věc - na ni se autor, text i čtenář odvolávají.

Jednotlivé faktory jsou mezi sebou propojeny a pohybem od jednoho pólu k druhému pak dochází k prohlubování porozumění. Toto porozumění je možné až skrze medium řeči (ne mezi čtenářem a autorem). Nezbytným je však vztah autora i recipienta k popisované věci. Jednotlivé směry podrobněji vysvětluji v následující kapitole.

6. Metody výkladu biblických textů

V této kapitole popisuji jednotlivé vykladačské metody, které v současnosti existují. Jsou systematicky řazeny a rozděleny podle jednotlivých částí hermeneutického čtyřúhelníku (viz. Příloha č. 1). Rozdělení metod přejímám z knihy Manfreda Oeminga Úvod do biblické hermeneutiky.

Každá z teorií pojímá biblické texty vlastním způsobem a objasňuje některé aspekty Bible. Nové přístupy k výkladu již nejsou novými alternativami předešlých výkladů, ale pouze kladou otázky rozdílným způsobem. Vzájemně se však doplňují. Vedle svých nesporných výhod a pozitiv však má každá z teorií nějaké slabiny a nedostatky. Vzhledem k zaměření a rozsahu své práce podávám pouze stručný výklad metod, kdy jejich kritické zhodnocení již dále nerozebírám.

Vyčerpávající porozumění Bibli je idea, která vede k vytváření stále nových interpretačních pokusů. Ideálu úplnosti porozumění však není možno dosáhnout. Výsledkem je negativní tvrzení: nikdo nemůže říci, že Bibli zcela porozuměl. K úplnému porozumění Bible může dojít pouze prostřednictvím souhledu aspektů porozumění, jež často stojí vůči sobě ve vzájemném napětí. Rozmanitost přístupů k Bibli a jejímu poselství však v sobě nese nezvratný důkaz nezměrného skrytého bohatství Božího slova.

6.1. Metody zaměřené na autory a jejich svět

Historickokritická metoda se navrací k původním biblickým jazykům a odhaluje rozdíly mezi původními historickými významy textů. Vykladač musí odhlédnout od sebe sama, oprostit se od svých norem a hodnot a pokorně přistoupit k pramenu a autorovi. Cílem této metody je nalezení původního významu textu, který měl v době svého vzniku.

Vykladač musí text podrobit pečlivému zkoumání pomocí metod: textová kritika (hledání nejstaršího textu, který může být předpokládanou předlohou pro následující), literární kritika (rozborem kompozice a stylu textu je zjišťována jednotnost textu, popř. zda již byl přepracován), dějiny podání (části textu a vzájemné nesrovnalosti jsou vykládány s odkazem na ústní tradici, která textu předcházela), kritika redakce (hledá odpovědi na otázky, jak spolu sekundární písemné úpravy konkrétního biblického textu souvisejí), dějiny tradice (sleduje myšlenky textů a upozorňuje na vzájemné souvislosti), exegeze pojmů (zkoumání specifičnosti biblických jazyků), zkoumání historických míst vzniku textů (text je vztahován k historickým souvislostem) a souhrnný výklad (spojuje výsledky jednotlivých bádání a hledá odpověď na otázku po přímém záměru autora).

Historickokritická věda zkoumá Písmo čistě vědeckými prostředky bez dogmatických předsudků a tabu. Bibli vykládá bez ohledu na existenci či neexistenci Boha, tzv. jako by Boha nebylo. Rozlišuje historicky jisté a historicky pravděpodobné faktum od vyznání víry.

Sociálnědějinná exegeze stojí na teorii německých filozofů Karla Marxe (1818-1883) a Friedricha Engelse (1820-1895) a vychází z premisy, že produkci textů ovlivňují ekonomické poměry. Zároveň působí i opačný vliv, kdy texty zasahují do hospodářských a politických poměrů (na proměnu i stabilizaci). Metoda předpokládá, že autoři nebyli nestranní, ale náleželi k určité třídě, a proto jejich vyjádření jsou strukturálně a obsahově podmíněna společenskou skupinou, ze které pocházeli. Metoda hledá odpovědi na otázku, kdo má z biblických textů politický a hospodářský užitek.

Teoretický základ historické psychologie tvoří zejména psychoanalýza významného psychiatra a psychologa rakouského původu Sigmunda Freuda (1856-1939). Snaží se popsat jedinečnost, jinakost a neobvyklost jednotlivého jedince v jeho dějinné situaci. Umožňuje nahlédnout do intimního života biblického autora a navázat s ním těsný kontakt. Cílem výkladu je pozorný popis psychických pocitů autora a jeho vzorců chování.

Nová archeologie se zaměřuje na Izrael a Bibli a jde jí především o vyjádření sociálních a náboženských souvislostí a jejich kritické zhodnocení. Tato disciplína se zajímá o konkrétní projevy života obyčejných lidí. Nechává se inspirovat kulturní antropologií, která jí napomáhá rekonstruovat kulturní dění a proměny odehrávající se ve sledované oblasti.

6.2. Metody zaměřené na texty a jejich svět

Základní teze těchto metod zní: „Text je kosmos, do sebe uzavřený svět, jakoby nadčasová autonomní entita a soběstačný samostatně fungující celek. Text může a musí jako text, jako jazykový svět a jako svět jazyka existovat sám o sobě.“ Čtenář se při vykládání obsahu soustředí na samotný text a ne na nejistou historii, nejisté tušení o tehdejším světě a tehdejších lidech. Určující je pro něj to, co je psáno. Metody zaměřené na text v sobě nesou určitou míru pozitivismu a pragmatismu.

Lingvistická strukturální metoda usiluje o přesnou formální analýzu stavby a logických spojení textu. Otázka kdo, kde a kdy text sepsal se stává nepodstatnou. Porozumět textu zde znamená odhalit prvky díla a vyjasnit významy, které mají základ pouze ve struktuře daného textu. Nejdříve je text rozčleněn na malé jazykové výroky, poté následuje pečlivý rozbor slovních druhů a jejich působení v textu (pragmatický rozbor). Po přesném rozboru druhů slov následuje analýza vztahu podstatných jmen ke slovesům, příslovcím a předložkám. Tím dochází k analytickému náhledu do technologie textu a je možno pochopit i jeho nejjemnější detaily.

Nová literární kritika/synchronní čtení se neomezuje pouze na mikrostrukturu textu, ale usiluje o poznání jeho transfrázové (nadvětné) struktury. Vyzdvihuje fenomén intertextuality, což znamená, že každý text lze vnímat jako přetvoření již dříve existujícího textu či textů. Metoda záměrně užívá co nejběžnějšího jazyka, aby texty přiblížila i laikům. Jejím cílem je vyjasnit uměleckou dovednost autorů, kteří popisují jak krásy světa, tak jeho ošklivost.

Podnětem ke vzniku kanonického výkladu Písma je kritika již výše uvedené historickokritické metody. Svoji pozornost zaměřuje na nám dnes dostupný konečný tvar Bible. „Cílem exegetické práce není rozlišovat skutečná prorocká slova od jejich sekundárního zpracování nebo původní Ježíšovy výroky od pozdějšího církevního zpracování.“ Její představitelé vnímají každé další zpracování textu jako teologicky významné. Časový odstup vnímají jako filtr, kterým projde jen to, co je dobré a pravdivé. Schopnost tradice projít tímto filtrem je pak důkazem její kvality. Duch svatý stál nejen při zrodu textů, ale i při jejich dobových úpravách. Proto se proces tradování nemá znevažovat, ale vděčně přijímat jako norma a měřítko udané Duchem svatým.

Písmo vykládané jako dění řeči a jako událost slova je metoda, která se inspirovala německým filozofem Martinem Heideggerem (1889-1976), který pojímá jazyk jako uskutečnění samotného bytí. V řeči se uskutečňuje bytí samo. Bytí se tedy stává bytím pouze v řeči skrze tvořící (Boží) slovo. Německý filozof Hans Ebeling (narozen 1939) pojímá učení o Božím slově jako událost slova. „Stvoření se děje prostřednictvím mluvního aktu: jen tím, že Bůh pojmenovává věci, které postupně tvoří, jim přiznává ontologický status: …“

6.3. Metody zaměřené na čtenáře a jejich svět

Při výkladu textu nehraje roli pouze smysl a význam jeho samého, ale i postava čtenáře (interpreta). Ten ustavuje jeho význam, který si z něj odnese, tedy recepce literárního díla čtenářem. „Co se při osobním osvojování biblického textu odehrává, nezáleží ani tak na Bibli jako na tom kterém čtenáři a na jeho politickém, sociálním a kulturním kontextu.“

Exegeze z pohledu dějin působení tvrdí, že k výkladu textu nedochází bezprostředně. Čtenář nemůže k textu přistupovat tzv. nepopsaný (jako tabula rasa), neboť je ovlivněn tradicí, předcházejícími výklady a také předsudky, které spolurozhodují o výkladu. Z pohledu této metody není možné provádět exegezi bez předchozích předpokladů. Podíl čtenáře na jeho historické komunikaci s autorem se zvětšuje, neboť se neustále prohlubuje časový rozdíl mezi vznikem díla a jeho prvními adresáty a faktickým příjemcem v současnosti. Úkolem porozumění textu z pohledu exegeze dějin působení je postihnout a rozpracovat způsoby čtení, které se od biblických textů odvíjejí. Chceme-li pochopit text, musíme sledovat jeho rozrůznění v průběhu kulturních dějin a také jeho ohlas v kulturní tvorbě jako takové.

Přijetí otevřenosti a tolerance vůči jiným formám výkladu a vtažení církevních dějin do procesu výkladu vede k lepšímu porozumění vlastního dějinného vědomí (neboť nejsme první, jediní ani poslední, kdo se s biblickým textem potýká). „Bible je jako „zářivý“ diamant, který nastaven světlu dějin recepce vrhá stále nové odlesky, jež vytvářejí překvapivé efekty.“

Hlubinně psychologická exegeze (hlubinně-analytický výklad Písma) vychází z psychoanalýzy Sigmunda Freuda (1856-1939) a hlubinné psychologie C.G. Junga (1875-1961). Protože je tato metoda základním pilířem hagioterapeutické metody (viz. kapitola 7.1. Základní principy a východiska), předkládám její podrobnější vysvětlení.

Biblické příběhy popisují všeobecné jevy lidského života, které jsou všem lidem společné. Vyprávějí o pocitech, názorech, životních milnících i problematických konfliktech. Jejich rozbor pomáhá čtenáři pochopit své vlastní vzorce smýšlení a chování, čímž je mu nabídnut nový pohled na sebe sama. Pomocí tohoto přístupu si mohou současní čtenáři uvědomit, že Bible se týká bezprostředně i jich samých, že text není nijak vzdálený a odtažitý, ale vztahuje se na každého člověka, jeho nejhlubší a nejintimnější problémy. Příběh nenutí čtenáře k přijetí vět a teorií stejně tak obsah se nemusí stát pravdou, které je nutno věřit. Jedná se spíše o nové vidění sebe sama, odhalení, kdo jsem, co se děje v mé duši. V zrcadle příběhu může čtenář nazírat sám sebe. „… Bible podle Junga zohledňuje a bere na zřetel základní duševní mechanismy. Biblickému náboženství připadá v procesu duševního zrání a uzdravování důležitá role tím, že proti úzkosti ze zla, nečistoty a hříšnosti staví příslib lásky a odpuštění, čímž rozhodujícím způsobem podporuje sebepřijetí.“

Pravidla přístupu k psychologickému výkladu biblického textu:

1. Pravidlo finality nebo celosti: hledání odpovědi na otázku, čím daný text přispívá k seberealizaci člověka.
2. Pravidlo vstupu a pravidlo výstupu: zvýšená pozornost zejména vůči úvodu textu, který udává téma (konflikt)? čtenář by se měl zaměřit na pozorování svých pocitů, které v něm vyvolají první věty textu.
3. Pravidlo centrační: rozeznat hlavní postavu příběhu.
4. Realizační pravidlo: řeč vyjadřující se v symbolech je třeba vyložit s ohledem na psychickou realitu, která je v ní skryta, poté přeložit do pojmové řeči psychologie a pak znovu zpětně napojit na zkušenosti, z nichž byla získána (výklad doložit příklady ze skutečného života).

Reprezentativní symbol (oproti diskurzivním symbolům v matematice) nezprostředkovává přesný pojem, nýbrž vytváří analogii ke stavu věci, který nelze smyslově uchopit. Odráží to, co je nevyčerpatelné, neprozkoumatelné a iracionální. Symboly mají hluboký smysl, který můžeme osvětlit, ale ne vyložit vyčerpávajícím způsobem. Symboly tedy nejde obsáhnout čistě rozumově, logicky. Z tohoto učení pak vychází metoda exegeze symbolů. Náboženství se vyjadřuje prostřednictvím symbolů, vyvstává a žije ze symbolických činů a zejména ze symbolických znaků řeči. Bible je plna symbolických příběhů, symbolických postav i symbolických činů, které odkazují k tomu poslednímu a všeobjímajícímu. Při výkladu jde o nalezení vztahu mezi konkrétními lidskými zkušenostmi a biblickými prasymboly.

Bibliodrama je metoda využívající neverbálních prostředků k vyjadřování pocitů a názorů, které na zúčastněných zanechal přečtený text. Přehrání klíčových situací či konfliktů jak z děje textu, tak z osobního života zúčastněných napomáhá jejich hlubšímu pochopení a novému pohledu. Metoda bibliodramatu je vhodná jako doprovodná metoda k biblioterapiím a hagioterapiím.

Bibliodrama vychází z metody psychodramatu, které se zrodilo z hledání nové formy dramatického vyjádření. Jeho původní záměr byl umělecký, až později se prokázaly i jeho psychoterapeutické účinky. Zpočátku se jednalo o přiblížení divadla běžnému životu a obyčejným lidem cestou improvizace.

Bibliodrama se používá zejména jako forma skupinové psychoterapie a vychází z teorie psychodramatu J. L. Morena (1892-1974). V roce 1921 ve Vídni založil tzv. improvizační divadlo, ve kterém rozvíjel divadelní formu doprovázenou aktivizací publika do hry. Toto zapojení diváků zanechávalo na zúčastněných hluboký dojem. Jednalo se o dramatizaci aktuálních společenských problémů spolu s pronikáním soukromých problémů zúčastněných.

Tyto divadelní prvky jsou využívány i v psychoterapii. Psychodrama bylo směřováno k lidem trpícím konflikty, lidem v duševní krizi, později i jako léčba neuróz a duševních nemocí. Psychodrama je tedy divadlo uzpůsobené k psychologickým účelům. Je to jedinečná holistická terapeutická metoda, jež má schopnost do sebe včlenit všechny typy umění. Posláním není tvorba umělecké skutečnosti, ale funguje jako pomůcka k ovlivnění duševního stavu při léčbě, výchově, sebepoznání. Jedná se o reprodukci vnitřních interpersonálních vztahů z aktuálního života pacienta. Umožňuje analýzu poruch, ukazuje na pacientovy konflikty a problémy a ukazuje cesty k jejich řešení. Prostřednictvím psychodramatu mohou jedinci zkoumat psychologické dimenze svých problémů a to ne rozhovorem, ale prostřednictvím přehrávání konfliktních situací. „Skrze osvobozující zážitek dramatického ztvárnění poskytuje jeviště psychodramatu činorodý, ale přesto chráněný prostor, ve kterém lze dynamicky zkoumat problémy s podporou vedoucího a skupiny.“

Metoda bibliodramatu vychází z filozofické analýzy hry H. G. Gadamera (1900-2002) a spočívá v odehrávání biblických příběhů formou divadla. Bibliodramatu se účastní nevelká skupina (max. 8 lidí) vyznačující se vzájemnou důvěrou mezi jednotlivými účastníky (což je bezpodmínečně nutné). Ve skupině platí pravidla skupinové dynamiky (svoboda rozhodování, vzájemná úcta, pozorné naslouchání, poskytování prostoru k plnému vyjadřování druhých, nezraňování ostatních aj.). Nejvhodnější je věnovat bibliodramatu několik dní a pak pozvolna řešit hluboko sahající konfliktní situace, které se během hry odkrývají.

Bibliodrama začíná společnou hlasitou četbou biblického textu, kdy dochází k ztotožnění se s některou z postav, o které se následně hovoří. Účastníci vyjadřují své sympatie či antipatie k jednotlivým postavám.
Možnosti další práce:

1. Scénická hra – hra s následnou reflexí, určité ztvárnění literární látky.
2. Tvůrčí ztvárnění – ztvárnění rolí daných textem, členové skupiny rozvíjejí roli podle vlastních představ, následuje reflexe.
3. Práce se zvláštními dojmy – dojmy, které účastníci při styku s texty získají.

Účastníci se ztotožní s nějakou postavou, rozeberou ji, a pak je zvolena nová postava. Změnou rolí se mění i posuzování situace a tak dochází i ke změně úhlu pohledu na danou postavu či situaci. Vedoucí skupiny může vstupovat do hry, klást otázky nebo vytvářet herní konstelace. „Dokončení hry a intenzivní úvahy nad působením textu oproti očekávání od textu neodvádějí: text si získává v průběhu bibliodramatu důvěru zúčastněných tím, že od nich vyžaduje, aby do hry vnášeli stále více svých vlastních životních zkušeností a zážitků.“

Pozitivem metody je, že navazuje jak na text, tak na životy lidí, kteří si jej hrou přibližují. Biblický text se otevírá prostřednictvím spontánního ztvárnění, při kterém se zdůrazňují pocity a blízkost textu k životu. Během hry dochází k velmi intenzivnímu prožívání, kdy velký díl na úspěchu terapie leží na samotném terapeutovi, který musí dokázat skupinu řídit a usměrnit tak, aby se hra pro pacienty nestala nebezpečnou. Nejedná se o hru do volných chvil, ale o velmi závažnou práci, na které se účastníci podílejí celou svou osobností.

Exegeze teologie osvobození (spolu s feministickou exegezí) si klade za cíl proměňovat pomocí Bible konkrétní poměry dneška, čímž představuje určitou formu politické teologie, neboť podněcuje úsilí o emancipaci a vítězství potlačovaných skupin stojících na okraji společnosti.

Teologie osvobození kritizuje západní životní styl, technické, medicínské a kulturní výdobytky, vykořisťování přírody, pornografii, prostituci, drogy, násilí a korupci. Smysl a význam Písma svatého je odvozován od perspektivy dnešních utlačovaných a vykořisťovaných národů, tříd, ras a pohlaví. Její představitelé hlásají návrat k původnímu úkolu biblistiky, kterým byl prorocký protest proti celosvětové chudobě, otroctví, vykořisťování a útlaku. Vychází z teze, že středem Bible je poselství o osvobození chudých, pro které byla psána. Metoda připomíná odpovědnost za svět, která by měla být věřícím lidem a církvi vlastní.

Postupná emancipace žen ve společnosti vedla k novému antropologickému pohledu na ženu. Utvořil se obraz ženy jako samostatné bytosti mající specifické ženské vlastnosti, mužům rovnocenné, v určitých oblastech dokonce muže převyšující. Feministická exegeze kritizuje převládající mužskou teologii, která se příliš zaměřuje na intelekt. Odmítá patriarchální myšlení, které z rozdílu pohlaví vyvozuje sociální, kulturní a náboženské kategorie omezující a znehodnocující roli žen. Je vyzdvihována a pozitivně hodnocena blízkost historického Ježíše k ženám. Historickokritické bádání zabývající se postavami žen v Bibli vyzývá k realistickému zhodnocení toho, do jaké míry je Bible součástí patriarchálně utvářené kultury a do jaké míry je sexisticky omezená.

6.4. Metody zaměřené na věc a její svět

Všechny následující metody spojuje fakt, že se táží na věc, která je za textem. „Společným rysem těchto přístupů je tedy tázání po pravdě, po skutečnosti, která se dotkla autorů a podnítila vznik textů, jež na tuto skutečnost obklopující nakonec i čtenáře, ukazují.“ Řídí se pravidlem: text správně čteme a vykládáme, pokud známe jeho předmět a pokud při čtení vycházíme z výkladu tohoto předmětu. Při interpretaci Bible je nutná určitá znalost umožňující vhled do podstaty Bible. Posledním kritériem metod je přiměřenost výkladu, neboť i Bible sama je pouze svědectvím zjevení, ne zjevením samotným.

Úkolem dogmatického výkladu Bible je udržet přijatelnost hovorů o Bohu i v současné době, popř. dát impulsy k novému pochopení. Bibli je tak dán rozhodující význam. Písmo tvoří základ, který nelze přesáhnout, a na kterém je nutno stavět všechny teologie, neboť v Písmu se Bůh zjevil jednoznačně. Bible je médium, skrze které působí Bůh ve světě.

Fundamentalistický výklad Bible v kontextu biblické hermeneutiky znamená „…takové názorové smýšlení, které považuje Bibli za Bohem doslovně inspirovanou knihu, jež sděluje výhradně spolehlivá fakta a jejíž učení jsou nadčasově platná.“ Fundamentalismus míní, že popírání této knihy a její pravdy je nutno potírat, někdy i s použitím násilí. Návrat k starému je projevem současné doby a je určitou formou protiútoku vůči nezadržitelnému nástupu moderny, popř. postmoderny. Fundamentalisté upozorňují na bezohlednost mezi lidmi, nedostatek lásky, konzum, devastaci životního prostředí, výskyt drog a kriminality. Určité rozpory v Písmu vykládají jako upravené Boží zjevení pro nové vývojové etapy lidstva nebo jako Boží úmysl, kdy Bůh temnými a nejasnými biblickými pasážemi pouze zkouší naši víru.

Existenciální interpretace biblických textů vychází z filosofie bytí Němce Martina Heideggera (1889-1976). Podstatou textu je určité porozumění bytí, které je potřeba pečlivě vyslechnout. Takto zacílené tázání Rudolf Bultmann (1884-1976) nazývá existenciální interpretací. Jejím úkolem je prolomit historicky odlišné svrchní struktury textu a proniknout k hlubinným strukturám, v kterých je zachycen výklad lidské existence. Setkání autora, textu a čtenáře nemůže proběhnout bez předběžného předporozumění, to i tehdy, pokud je toto předporozumění nejasné nebo zmatené. Bible poskytuje člověku možnost porozumění sobě samému, porozumění Bohu a porozumění světu. Věřit zde neznamená lpět na nadpřirozených pravdách, ale vstupovat a setrvávat v prostoru určitého základního postoje bytí.

Při výkladu Bible se tak ozřejmuje, že biblické texty řeší stejnou věc jako moderní filozofie nebo poezie. Abychom porozuměli pojetí lidské existence, musíme pochopit možnosti lidského života a tím i života vlastního. Skrze Boha a prostřednictvím modlitby dochází k sebepoznání, poznání svých myšlenek, a také k poznání druhých lidí a našeho vztahu k nim. „Výklad biblického textu vede (…) k novému sebeporozumění, a sice k sebeporozumění vykoupeného a uzdraveného člověka, který je v souzvuku s Bohem a tím sám se sebou dobře vychází a je si svým přítelem.“

7. Hagioterapie – biblioterapeutická metoda léčby závislostí

7.1. Základní principy a východiska

7.1.1. Pojetí víry a náboženskosti

Hagioterapie je forma existenciální psychologie, která využívá biblických textů jako prostředku sebenalézání a sebepoznání. Hagioterapie vnímá náboženskost, kterou je míněna potřeba víry v Boha, jako geneticky danou a mocnou sílu lidské psychiky. MUDr. Remeš náboženskost definuje „…jako určitou tendenci člověka k náboženské víře (= k hypotéze, že základní regulativ lidského života leží mimo empirický svět) a k náboženskému prožívání (jehož charakteristickou složenou emocí je ´prožitek posvátna´.“ Předpoklad existence víry v Boha a vzniku náboženství vychází z hlubinně-psychologických aspektů lidské psychiky a je přítomný ve všech jedincích. Jako taková je víra z člověka nevykořenitelná, avšak potlačitelná . Tato teorie vychází zejména z učení Lawrence Kohlberga (1927-1987), Jamese W. Fowlera (*1940), Eugena Drewermanna (*1940) a je doplňována zkušenostmi tzv. Otců pouště.

V tomto pojetí je náboženská víra pojímána jako způsob, jak jedinec vnímá život a jak v něm hledá svoji osobní stabilitu. Tím se víra stává měřítkem lidského života. Podle J.W. Fowlera lidé nevěří proto, že by museli, ale protože určité normy a měřítka jsou pro ně výhodné. Víra zároveň dodává hodnotu i jim samým. Za náboženskou (duchovní) sféru je tedy brána oblast hodnot.

Gordon W. Allport (1897-1967) rozlišuje lidi na lidi s vnější náboženskou orientací a vnitřní náboženskou orientací. O vnější náboženskou orientaci se jedná, využívá-li jedinec náboženství pro své osobní cíle, jakými jsou pocit bezpečí, společenské postavení nebo útěcha. Naproti tomu vnitřní náboženská orientace vyjadřuje vnitřní přijetí víry, kdy se víra stává cílem, nikoliv prostředkem jednání. Takto pojatá víra ovlivňuje jedince po celý jeho život a projevuje se v jeho smýšlení, jednání i chování k druhým lidem. Cílem duchovní cesty je podle Otců pouště ne ideál bezchybnosti, ale zdravá duše, která je zdravá tehdy, je-li sama v sobě integrována ve všech biologických, morálních i hodnotových sférách.

Vývoj náboženskosti je neoddělitelně spjatý s morálním vývojem a zároveň veškerá etika je zajišťována náboženským smýšlením. Podle struktury morálních argumentací je možno nábožensko duchovní ontogenezi rozčlenit do čtyř vývojových stupňů:

1. Správné = já chci:
   Hlavní charakteristikou je prospěchářství, kdy vztahy k druhým lidem jsou manipulující až parazitující a vědomí je naplněno otázkou ´co z toho budu mít´.
2. Správné = ´vyšší´ řád:
   Hlavní charakteristikou je konvence, popř. autorita, kdy jednání a vztah k sobě a k druhým lidem neurčuje logická argumentace, ale očekávání dané sociální skupiny, popř. mínění určité autority.
3. Správné = smysluplné:
   Hlavní charakteristikou je autonomie, kdy vztah k sobě a druhým lidem určuje individuální a nezávislé svědomí a etické normy.
4. Správné = motivace bez sebeobran:
   Hlavní charakteristikou je empatie a transcendentalita, kdy „Kriteriem vztahů k sobě a druhým lidem je rezignace na sebeobranné zaměření meziosobní komunikace, schopnost přijímat druhé bez jakýchkoliv obran, schopnost dávat druhým prožít, že jsou milováni. Láskyplný zájem o druhé je silnější než imperativ vyhnout se vnitřní bolesti a nebýt zraňován.“

7.1.2. Historie křesťanského terapeutického myšlení

Protože je základní knihou hagioterapeutických sezení Bible - ústřední kniha křesťanského náboženství, je třeba alespoň krátce nastínit vývoj křesťanského terapeutického myšlení.

Dějiny evropského myšlení začínají již starověkým Řeckem a jeho filozofií. Antičtí lékaři a filosofové se řídili zásadou přistupovat ke každému člověku jako k duševnímu a tělesnému celku se svojí vlastní subjektivitou a způsobem života. Jako léčebného prostředku a také prostředku analýzy onemocnění využívali rozhovoru – dialogu, který i dnes stojí na předním místě psychoterapeutických metod. Dialog vycházel z původního významu ´dia-logos´ čili skrze slovo, skrze řeč, čímž bylo míněno nalézání, odkrývání a formulování pravdy.

Prvky psychoterapeutického myšlení jsou obsaženy u mnoha antických filozofů, kteří kladli důraz na myšlení a rozum vedoucí k sebepoznání, osobní harmonii a zdravé mysli. Zdůrazňovali rozumové poznání, které je uskutečňováno prostřednictvím řeči (zejména metodou výše zmíněného dialogu).

Druhá linie starověkého řeckého myšlení má základ ve vztahu člověka ke světu jako celku tvořeného lidmi a bohy. „Linie psychoterapeutického myšlení ve starém Řecku poukazuje tedy na vědomé zasazení člověka do celku světa, který spoluutváří již tím, že v něm hledá své místo a smysl a že si takto rozumí.“ Mýtus byl vnímán jako smysluplná a živá přítomnost. Nejen k rituálním, ale zejména k léčebným účelům byla využívána mystéria, věštby nebo výklady snů za použití omamných látek, sugesce a hypnózy.

Nastupující středověká křesťanská kultura také obsahovala psychoterapeutické myšlení. Středověká filozofie byla založena na pojetí víry a Boha a s tím nekritickém přijímání věroučných tezí. Do oblasti psychoterapeutického myšlení přináší nová témata související s křesťanským pojetím Boha jako dobrotivé a zároveň přísné autority, na které je člověk závislý. Křesťanství přináší důležité pojmy, jakými jsou vina, trest, odpuštění, naděje, pochybování, nejistota. Psychoterapeutický účinek měla bezesporu zpověď, která člověku přinášela úlevu. Skrze ni se dostal do kontaktu s danou chápající a odpouštějící autoritou. Základní normou a činitelem ovlivňujícím jednání člověka s člověkem se stala láska, což je z hlediska historie psychoterapeutického myšlení podstatný pojem. Křesťanství nabádá k soucítění s druhým člověkem a k nezištné pomoci.

„Řeckého člověka si lze představit jako bytost racionální, filozofující, k bohům se vztahující jako k sobě rovným a se svým osudem bojující. Křesťanský člověk středověku je spíše citový, neboť víra je záležitostí především citově neseného vztahu. Křesťanskému bohu se podřizuje, zároveň nese za své jednání, jež je zúčtovatelné, odpovědnost.“

7.1.3. Využití hlubinné psychoterapie a hlubinně psychologického výkladu Písma

Hagioterapie využívá znalostí hlubinné psychoterapie a hlubinně psychologického výkladu Písma. Tyto obory vycházejí z učení rakouského psychologa a zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda (1856-1939) a zejména švýcarského psychologa Carla Gustava Junga (1875-1961). C. G. Jung pojímá psychiku člověka v celistvosti všech vědomých i nevědomých jevů. Na základě svých výzkumů dospěl k teorii, že lidskou psychiku netvoří pouze vědomí člověka, ale zároveň jeho osobní nevědomí a tzv. kolektivní nevědomí. Osobním nevědomím jsou míněny všechny zapomenuté či psychikou úmyslně vytěsněné jevy. Za kolektivní nevědomí je pak označována část vědomí společná všem lidem, veškerá zděděná potencialita vůbec a apriorní zkušenost celého lidstva, která je předávaná každému jedinci. „Obsahuje kolektivní dědictví lidstva, praobrazy či archetypy, které k nám přicházejí skrze symboly, překračující hranice různých kultur.“ Tyto informace (archetypy) se dědí po generace a představují nevědomé vzorce a symboly, které jsou výsledkem dlouhého vývoje lidstva a slouží k ochraně psychického zdraví každého jednotlivého člověka.

Hlubinná psychoterapie (někdy nazývána jako dynamická psychoterapie či analytická psychoterapie) klade důraz na nevědomé procesy a intrapsychické konflikty v člověku. Analytická psychoterapie vychází z metody asociačního experimentu jako prostředku k odkrývání nevědomých komplexů, které jsou do značné míry osamostatněným souborem představ a tendencí. Komplexy mohou v jedinci blokovat přirozený duševní vývoj a projevovat se jako druhé já, které stojí v opozici proti vědomému já.

Významným činitelem tvorby osobnosti člověka je konflikt. Konfliktní děje však lidé vnímají negativisticky a psychicky méně odolní jedinci se jim snaží vědomě vyhnout či jim uniknout. Pokud jedinec potlačí konfliktní děje do nevědomí, mohou tyto potlačené konflikty podnítit vznik psychického onemocnění (nejčastěji vznik úzkosti, která tvoří základ vzniku neurózy).

Metoda hlubinně-psychologického výkladu Písma využívá poznatků hlubinné psychologie. Vychází z premisy, že biblické příběhy pojednávají o problémech sebenalézání a nabízejí k němu pomoc. Mezi sebenalezením a vírou, psychoterapií a náboženstvím není rozdíl, jedno se odvíjí od druhého. Biblické příběhy lze chápat jako cestu k postupnému oproštění od úzkosti, vnitřní nesvobody a duševního onemocnění, jsou cestou ke zdravé a silné osobnosti, která dokáže integrovat i svoje stinné stránky. Postupy této metody jsou podrobněji popsány v kapitole č. 6.3. Metody zaměřené na čtenáře a jejich svět.

7.2. Hagioterapie

7.2.1. Pojem hagioterapie

Pojem hagioterapie je odvozen z řeckého termínu ´hagios´ znamenající svatý, tedy jedinec usilující o dobro. Nevychází z předpokladu existence Boha, ale z předpokladu existence náboženské dispozice v člověku. Proto je využitelná jak u lidí religiózních, tak ateisticky smýšlejících. Mezi klasickou psychiatrii a náboženství se hagioterapie staví spolu s pastorací, pastorační terapií a transpersonální psychologií. Základ každé této činnosti tvoří různé specifické pozadí a odlišná míra psychoterapeutického potenciálu. Pastorace je činnost spadající pod náboženské instituce, které se snaží uspokojovat náboženské potřeby jednotlivců. Je založena na náboženském výkladu světa, a proto je určena lidem uvědoměle věřícím. Pastorační terapie využívá křesťanského učení k psychoterapeutickým účelům a též je určena věřícím klientům. Jejím cílem však není spása duše (jako u pastorace), ale její uzdravení. Poslední činností je transpersonální psychologie, která se zaměřuje na mimořádné stavy vědomí a náboženské prožitky. Jejich interpretace se však neuskutečňuje prostřednictvím víry nýbrž psychologie.

Hagioterapie vznikla ze základů pastorační terapie a duchovního poradenství, které bylo praktikováno v podzemní katolické církvi tajně fungující během období normalizace. Metoda se rozvinula z biblioterapeutické práce s biblickými příběhy, jež se později zformulovala do uceleného teoretického systému existenciální psychoterapie. Základem směru je uvědomění si vlastních hodnot a morálních postojů a přijetí jejich případné změny. Vychází z předpokladu, že hodnotový imperativ ´má být´ je jednou z forem vztahu člověka k vlastnímu ´Já´.

Hagioterapeutická setkání probíhají formou skupinové biblioterapie, kdy literárním dílem, z kterého čerpá a o které se opírá, je Bible. Během skupinové meditace nad biblickým textem a rozborem jeho děje, morálního konfliktu a charakteru jednotlivých postav vystupují na povrch osobní problémy pacienta. Biblický text je vykládán formou hlubinně analytického výkladu, který analyzuje text z hlediska vztahu a komunikace člověka s člověkem a člověka s Bohem. Tím čtenáře uvádí pod informace vyjádřené slovy a větami, do hlubšího psychologického podtextu. Z teologického hlediska se jedná o formu hlubinně psychologického výkladu Písma, popř. o specifickou aplikaci tzv. antirrhetické metody Evagria Pontského.

Bible je vnímána jako projekční materiál, jehož pomocí mohou pacienti dojít k tzv. Aha-zážitku. Aha-zážitek představuje změnu ve vědomí člověka, kdy na příkladu druhého člověka si jedinec uvědomí sám sebe. Příběh je převeden do ´zde-a-nyní´ jako vlastní zkušenost každého člověka. Základem terapeutické práce je projekce, která dokáže překonávat rezistenci (schopnost odolávat, vzdorovat) a schopnost obrany. Bible neslouží jako učebnice, ale jako zrcadlo, jehož jednotlivá vyprávění ukazují na různá zákoutí lidské duše. Jeho postavy a děj přechází rozhovorem do současnosti, do problémů dnešní doby či osobních problémů každého z pacientů. Tyto však s rámcovým dějem biblického příběhu úzce souvisí.

Většina příběhů přesahuje rámec popisu a obsahuje zážitek obratu. Aniž by o to čtenář vědomě usiloval, probíhá u něj změna v nazírání. Protipostoje nabízené v příbězích vybízí čtenáře ke změně v nazírání, ke zkoušení neobvyklých postojů a hledání nových možností řešení. Známá situace je viděna z jiného zorného úhlu, který dává situaci jiný charakter. Změna nazírání se pak může stát i řešením problému.

7.2.2. Indikace a cíle metody

Hagioterapeutická léčba je využívána při psychopatologických stavech u nichž lze předpokládat narušené morální hodnotové struktury. Hagioterapeutický přístup jedinci pomáhá nalézt sám sebe a pochopit smysl své existence. Nejedná se tedy o zmírnění příznaků, ale o proniknutí do podstaty problémů.

V praxi se jedná o pacienty léčící se ze závislosti, s neurotickými poruchami nebo s poruchami prožívání životního smyslu či poruchami osobnosti. Hagioterapie je předepisována pacientům s psychopatologickými stavy, u kterých lze předpokládat, že jejich hodnotová rozkolísanost vyplývá z narušené motivace. Jedná se o pacienty s diagnózou závislosti, s neurotickými poruchami, poruchami příjmu potravy, prožívání vnitřního smyslu a s poruchami osobnosti. Každá porucha vyžaduje jiný druh příběhu, neboť např. u psychotických pacientů mohou zázraky a zjevení vyvolat nežádoucí reakce.

Cílem hagioterapie není pouze rozlišení dobra a zla, ale uvědomění si vlastního hodnotově-morálního systému. Terapie se snaží rozvinout schopnost svobodně přehodnotit vlastní normy a postoje a na základě tohoto nového poznání usměrňovat své další konání s vědomím plné odpovědnosti.

Cíle hagioterapie lze označit za obecné (vzdálené) a specifické:

• Obecné, vzdálené cíle:
  1. Rozbití obrazu falešného, idealizovaného Já a zároveň podpora pravého, ale odmítaného Já – terapie podněcuje k opravdové realizaci a přijetí sama sebe jako lidské bytosti.
  2. Posílení Dospělého v oblasti axiologických (hodnotových) struktur člověka – termín Dospělý znamená ne-narcistický a vztahuje se ke struktuře psychického uspořádání; tato struktura se vyznačuje morálními výstupy (hodnoty, způsoby chování, názory) obhajitelnými v racionální diskuzi.
• Specifické cíle:
  1. Ztotožnění se s jednotlivými postavami biblických příběhů na základě prožitku, prostřednictvím kterého si pacienti osvojí schopnost přijmout i odlišné sociální perspektivy.
  2. Procvičování schopnosti zaujmout hodnotové morální postoje.

Hagioterapie je směr, který člověku pomáhá nalézt sám sebe a smysl své existence. Jejím cílem není zmírnit či dokonce vyléčit příznaky onemocnění nebo závislosti, ale napomáhá proniknutí do podstaty problému a původce pacientova onemocnění. Hagioterapie nepředkládá návod na řešení problému, ale učí pacienta nalézt sám svůj návod k vyléčení. Ukazuje pacientovi, že není důležité přestat krást, brát drogy či pít alkohol, protože musí, protože jej k tomu nutí rodina či lékaři, ale že mnohem důležitější je jeho svobodné rozhodnutí. Jedná se o svobodné uvědomělé rozhodnutí přestat brát drogy, přestat pít alkohol a začít abstinovat. Z tohoto hlediska není důležité, zda pacient recidivuje, ale jak sám svoji recidivu vnímá. Hagioterapie neuchrání před bolestí, kterou každá léčba závislosti představuje, ale učí pacienta tuto bolest přijmout, a dodává mu odvahu se jí postavit.

7.3. Využití hagioterapie

Počátek hagioterapeutické léčby v PL Bohnice se datuje od roku 1991a vychází zcela z iniciativy MUDr. Prokopa Remeše. MUDr. Remeš získal bohaté zkušenosti působením v tzv. Dvořákově skupině podzemní církve, jejíž členové se pravidelně setkávali a hovořili o víře, Bibli a zároveň otázkách běžného života. Velkou inspirací se stal seminář pastorační terapie konaný v bývalém NDR. Oficiálně začala hagioterapeutická skupina působit od roku 1992, kdy se zařadila mezi další doprovodné terapeutické činnosti PL Bohnice. Zpočátku byly hagioterapie určeny mužským pacientům z oddělení závislostí, po 2 letech se začaly pořádat i hagioterapeutické ženské skupiny. V současné době probíhají ženské hagioterapeutické skupiny každé pondělí a úterý a každý čtvrtek se koná mužská skupina.

V roce 2000 vznikla v PL Bohnice Společnost pro hagioterapii a pastorální léčbu. Předsedou Společnosti je MUDr. Remeš, který v PL Bohnice pracuje jako terapeut a zároveň jako samostatně praktikující lékař. Činnost společnosti spočívá v pravidelném setkávání jejích členů, konání doprovodných seminářů, výcvikových workshopů a občasné publikační činnosti. Členové Společnosti jsou jak laického, tak profesionálního zaměření a jejich společným jmenovatelem je činnost v oblasti existenciální psychoterapie a zároveň náboženství. Své zkušenosti nabízejí jak v psychoterapeutickém, tak církevním prostředí. Zároveň jsou členy dalších odborných grémií zabývajících se obdobnou problematikou (např. Sekce náboženské psychologie při České psychologické společnosti).

8. Hagioterapeutická metoda léčby závislostí

8.1. Charakteristika sezení

Hagioterapeutická setkání jsou součástí nepovinných samovolitelných terapeutických skupin, mezi kterými si pacienti hospitalizovaní v PL Bohnice vybírají podle svých vlastních zájmů a zálib. Účast na hagioterapeutické skupině je tedy dobrovolná a vychází z vnitřního svobodného rozhodnutí pacienta.

Hagioterapeutická sezení probíhají formou otevřené skupinové psychoterapie. Jedná se o uměle vytvořenou skupinu, která je složena z pacientů z oddělení léčby závislostí. Pravidelně terapii navštěvuje ca. 5-6 pacientů, ostatní členové terapii navštěvují pouze občasně či jednorázově, často ze zvědavosti. K obměně pacientů dochází též ukončením jejich pobytu v PL Bohnice. Optimální počet pacientů ve skupině je 8-12. Menší počet členů znemožňuje rozvinout bohatou dynamickou diskuzi mnoha názorů, větší počet členů zamezuje (v zájmu dodržení časového limitu) dostatečné prohloubení tématu a zároveň se snižuje příležitost každého účastníka k aktivnímu zapojení se do diskuze.

Skupiny se pořádají pro muže a ženy zvlášť, neboť u pacientů léčících se ze závislosti může navázání bližšího kontaktu s osobou opačného pohlaví narušit úspěšnost léčby. Přesto je pro sezení vhodnější, jsou-li zastoupena obě pohlaví, což zaručuje mnohostrannost pohledu na příběh. Skupinu tak mohou navštívit pacienti z jiného oddělení, popř. zájemci z řad studentů či terapeutů. Pokud je sezení přítomna i osoba, která se neléčí v PL Bohnice, je do diskuze aktivně zapojena. Sezení probíhá po dobu 2 hodin. Kratší doba neumožňuje dostatečné prodiskutování příběhu, delší doba by byla pro účastníky terapie příliš vyčerpávající, což by snižovalo účinnost terapie. Ačkoli nejsou výrazně zdůrazňovány, mají hagioterapeutická sezení své zásady a pravidla.

Jedním ze základních pravidel je vzájemná rovnocennost členů, svoboda vyjadřování a právo na vlastní názor. Klientky jsou vybídnuty k oslovování křestním jménem a k tykání. Nejedná se o povinnost, ale o svobodnou volbu každé z pacientek.

Hagioterapeutická sezení jsou založena zejména na emocionálním rozboru příběhu. Rozhovorem dochází k vzájemnému odkrývání názorů a pocitů pacientek, které u nich příběh vyvolává. Přestože stěžejní rámec sezení stojí na vzájemné komunikaci terapeut – pacientka, velký význam spočívá v komunikaci pacientka-pacientka, ke které terapeut vyzývá.

Skupina pracuje velmi dynamicky, kdy jednotlivé účastnice spontánně reagují na podněty jednotlivých dialogů. Mezi nepsaná pravidla terapie platí svoboda projevu. Každý z účastníků má právo projevit svůj názor, kdy ostatní členové spolu s terapeutem mohou reagovat doplňujícími otázkami, popř. oponovat vlastním názorem.
Terapeut klade velký důraz na způsob vyjadřování pacientek. Většina pacientek má sklon k zevšeobecňování. Vlastnímu názoru přisuzují všeobecnou platnost a užíváním 3. osoby množného čísla podvědomě přistupují k situaci odtažitě. Terapeut na každý takový prohřešek reaguje pobídkou, aby pacientka vyjádřila tentýž názor v 1. osobě jednotného čísla. Tímto přeformulováním věty dochází k uvědomění si svého vlastního postoje, názoru či rysu charakteru.

Využívaná symbolika lovců perel a meče (viz. Příloha č. 3) vychází z učení Otců pouště a při hagioterapeutických sezeních je využívána již řadu let. Vyvíjela se postupně a zcela spontánně. Letitá praxe však ukazuje její velký význam a přínos.
Symbolika lovců perel je znázorňována skleněnými kuličkami umístěnými na stoličce uprostřed kruhu sedících pacientek. Terapeut přirovnává účastnice sezení k lovcům perel, kteří na břehu moře odkládají svůj šat (odložení všech vzpomínek a myšlenek, které by bránily soustředění se na příběh), pomocí těžkého kamene se ponoří až na dno (přijmout příběh a jeho hrdiny jako vyprávění o mně samém a mých problémech) a díky odvaze vyloví z hlubin moře perlu (mít odvahu ponořit se do hlubin své duše). Kuličky/perly mají napomoci pocítit odvahu lovců perel, kteří se pro ně odvážně a s nasazením vlastního života noří do hlubin moří. Terapeut tak vyzývá pacientky k odvaze, se kterou se i ony mají ponořit do hlubin příběhů a zároveň do hlubin své duše. Na konci každé terapie pak každý účastník sezení vezme jednu svoji kuličku/perlu a podělí se s ostatními o svůj nový poznatek, který si během terapie uvědomil.

Dřevěný meč označuje hlavního řečníka sdělujícího ostatním členům skupiny své pocity a emoce, které v něm příběh vyvolal. Meč takto koluje celou skupinou, kdy každý z účastníků se dostane ke slovu a má možnost vyjádřit, co je pro něj v ten moment nejdůležitější. Tento jev opět dodává pocit názorové svobody klientek.

8.2. Přístup terapeuta a pacientek

Terapeut zaujímá roli laskavého, ale zároveň přísného vedoucího a autority. Svými pohotovými reakcemi na vyjádření pacientek napomáhá k jasnějšímu pochopení jejich vlastních pocitů a často i k pozměnění původně pokřiveného náhledu (např. emoční blok, strnulost, pokrytectví aj.). Jak ukazuje výše zmiňované tykání, terapie probíhají spíše v přátelské a přívětivé atmosféře, která prosvětluje jinak stísněné, často až frustrující prostředí léčebny, jak jej pacienti, nacházející se v obtížných životních situacích, mohou vnímat.

Terapeut se předem neseznamuje s diagnostikou pacienta, aby se vyhnul vlastní zaujatosti, a tak měl prostor vytvořit si náhled na pacienta pouze prostřednictvím hagio sezení. MUDr. Remeš toto vnímá pozitivně jak z hlediska terapeuta, tak pacientek. Terapeut si zachovává svobodu vlastního náhledu, oproti tomu pacientky mají příležitost vystupovat jako zdravý člověk bez zátěže své nemoci či důvodu pobytu v léčebně. Hagio sezení umožňuje pacientkám znovu si připadat jako svobodní lidé, kteří nejsou neustále pozorováni a zkoumáni ze stran lékařů. Toto je samozřejmě zdání, neboť terapeut také psychologicky působí na pacientky, hodnotí jejich chování a na základě jejich reakcí přizpůsobuje rozebíraná témata a způsob kladení otázek. Reakce pacientek, ať jsou jakékoliv, však nepodléhají žádné formě následné léčby (nasazení či vysazení léků apod.).

Dalším pozitivním jevem je i samotný fakt, že terapeut vykonává nepsychologické i neteologické povolání. Pastorační činnost by totiž mohla u ateisticky smýšlejících pacientek vzbuzovat nedůvěru.

Přístup pacientek je velmi rozmanitý a pohybuje se v široké škále od lítostivých sebeodhalení až po agresivní výlevy a útoky. Hagioterapie je však založena na dobrovolné účasti a proto mohou pacientky kdykoliv přestat tato sezení navštěvovat. Reakce pacientek jsou jasnou výpovědí o jejich psychickém stavu a nastavení hodnotového systému. Podle těchto reakcí pak terapeut může usměrňovat další postup a vývoj sezení.

8.3. Průběh sezení

Členové skupiny se scházejí v kostele sv. Václava, který je situován uprostřed areálu PL Bohnice. Setkání jsou realizována v místnosti, která je vyzdobena ikonami a sochami světců a Ježíše Krista. Celé prostředí působí velmi příjemně, útulně a uvolňujícím dojmem. Uprostřed místnosti jsou do kruhu umístěny židle a na každé z nich leží výtisk Bible. Uprostřed kruhu stojí malá stolička se skleněnými kuličkami. Prostředí kostela a dalších místností působí důstojně a navozuje pocit klidu a míru. Výhodou umístění je i absence rušivých elementů z okolního prostředí.

Každé setkání zahajuje terapeut přivítáním pacientky přátelským stiskem ruky. Celá skupinka se společně odebere do místnosti v horním patře, kde se posadí na připravené židle. Terapeut klade důraz na vzájemnou blízkost, proto vyzývá pacientky, aby se sesedly do co nejmenšího kola. V případě přítomnosti koterapeuta a stážistů se tito rozesadí rovnoměrně mezi pacientky. Samotnému čtení předchází vzájemné představení, pobídka k tykání a upozornění na kuličky/perly uprostřed kruhu. Samotnému čtení příběhu předchází rozbor úkolu zadaného na předešlém sezení. Tento úkol mívá vazbu na obsah čteného textu.

Terapeut si předem připraví, který text bude na sezení čten. Vyzve jednu z pacientek, aby jej nahlas přečetla. První čtení seznámí s dějem příběhu a jeho hrdiny. Po přečtení příběhu terapeut postupně vysvětluje historické, lingvistické a religiózní prvky, které mohou být účastnicím nesrozumitelné. Přiblíží tehdejší zvyky, upřesní místopisné události, popř. objasní návaznosti na další biblické příběhy tak, aby byl příběh po formální stránce co nejvíce srozumitelný. Jedná se tedy o racionální rozbor příběhu, jeho děj a osvětlení vztahů mezi jednotlivými postavami. Následuje druhé čtení textu jinou pacientkou, během kterého si pacientky uvědomují podrobnosti, které jim při prvním čtení unikly. Potřetí přečte příběh terapeut, který vyzve pacientky, aby se uvolnily, zavřely oči a nechaly na sebe působit děj příběhu jako film nebo vzpomínku. Jedná se o emoční prožití a pokus nalézt v příběhu sám sebe. Následuje pětiminutový prostor, kdy si mohou pacientky samy v duchu znovu text pročíst a ujasnit si, které úseky, postavy či situace je nejvíce oslovily, popř. kterým částem nerozumí a chtěly by je prodiskutovat.

Dříve než se první z pacientek ujme slova, vyzve terapeut všechny ženy, aby krátce sdělily první emoce, které v nich příběh vyvolal. Ženy hovoří postupně v kruhu a sdělují pouze emoce, děj ještě nijak nepopisují. Zde se ukazují první problémy, neboť většině pacientek činí potíže své emoce popsat.

Následuje etapa, kdy jedna z pacientek obdrží dřevěný meč a dostane příležitost sdělit skupině, jak ji příběh oslovil, která část, událost nebo postava ji nejvíce zasáhla – a to jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Terapeut na slova pacientky pohotově reaguje. Různě formuluje své otázky tak, aby pacientce ukázal jiný možný způsob pohledu na událost a postavu. Využívá každé příležitosti k tomu, aby historickou reálii převedl do současného světa, popř. zasadil do bližšího historického kontextu (nejčastěji události kolem druhé světové války, gestapa a holocaustu, nebo období komunismu a politických procesů). Tyto mnohem bližší události pomáhají pacientkám odhalovat zcela jiný pohled na situaci v biblickém příběhu. Pomáhají lépe se vcítit do role postavy a představit si její pocity. Nezřídka se stává, že takovéto připodobnění zcela změní původní názor na příběh i jeho hrdiny.

Během povídání o příběhu vyvstávají v debatě základní hodnotové pojmy jako otázky dobra a zla, lásky a nenávisti, msty a odpuštění, nemoci a zdraví, života a smrti. Terapeut využívá analogií a připodobňuje jednotlivé situace k reálným životním situacím pacientek – zejména k otázce závislosti (alkoholové, drogové, aj.). V takových chvílích pacientky začnou hovořit o sobě samých, o tom, co zažívaly, jak se chovaly, popř. co prožívají v současnosti. Připodobněním, případně ztotožněním se s příběhem dochází k Aha-efektu, kdy pacientky dokáží lépe pochopit sama sebe a své chování, vůči němuž byly dříve slepé.

Pacientka, která sdělí své myšlenky, následně předá dřevěný meč své sousedce, která učiní totéž. Takto meč koluje a každá pacientka dostane slovo. Nejedná se o monolog pacientky či dialog pacientky a terapeuta, ale o diskuzi všech zúčastněných. Kdykoliv má některá žena potřebu sdělit svoji myšlenku, má k tomu prostor. Terapeut nechává klientky, aby se vzájemně oslovovaly a dávaly si otázky či rady.

Poté, co se všechny pacientky vystřídají a sdělí své názory, terapeut zadá úkol do dalšího sezení. Úkol se vztahuje k přečtenému textu a často má návaznost na text následující. Příští sezení pak začíná sdělováním názorů včetně emocí, které v pacientkách úkol vyvolal.

Samotné sezení je ukončeno tzv. lovením perel. Každá pacientka vezme jednu skleněnou kuličku/perlu a sdělí ostatním, co ji v příběhu nejvíce zasáhlo, ovlivnilo, na co nového přišla, co nového si během terapie uvědomila. Do tohoto monologu již terapeut pacientkám nezasahuje. Představuje pro ně plně svobodný prostor pro sebevyjádření. Tyto perly se nejčastěji týkají reality pacientek, jejich života, rodiny nebo pobytu v léčebně.

Po tomto posledním obnažení všech zúčastněných se klientky uchopí za ruce a terapeut v krátké modlitbě shrne základní myšlenku příběhu a základní prožitek, který příběh zprostředkoval. Prostřednictvím modlitby vysloví přání, aby pacientky měly sílu, odvahu a štěstí a aby každá z pacientek došla k úspěšnému zvládnutí své závislosti. Modlitba je optimistickým ukončením sezení, která má v pacientkách podpořit víru a naději v úspěšnost léčby a příležitost zahájení nového života.

9. Rozbor ukázkových hagioterapeutických sezení

9.1. Účast na skupině

Hagioterapeutickou skupinu jsem poprvé navštívila v srpnu roku 2005. Četl se příběh o Davidovi a Bat-Šebě, jehož rozbor níže předkládám. Způsob využití biblického textu a jeho aplikace na současnost, respektive na právě žitou přítomnost pacientek, mě velmi oslovil.

Již při prvním sezení jsem si uvědomila, že k základním tématům zde řešeným patří otázka smyslu života, hodnota lásky, přátelství, porozumění, tolerance, ale také nemoci, nenávisti a smrti. Zároveň se terapie nevyhýbá tématům závislosti, alkoholu či drog.

Na začátku terapie jsem u sebe pociťovala silnou nejistotu a obavu ze setkání s pacientkami. Terapeutem jsem však byla včleněna mezi ostatní účastnice, což vnímám jako pozitivní z hlediska následného přijetí ze strany pacientek.

Hagioterapeutická sezení jsem navštěvovala po dobu šesti měsíců každé úterý od 13,00 hod do 15,00 hod. Měla jsem příležitost blíže poznat pacientky, které navštěvovaly terapeutická sezení pravidelně. Naskytla se mi vzácná příležitost nahlédnout do světa člověka závislého na alkoholu. Zároveň mi byla zprostředkována Bible tak, jak jsem ji doposud neznala – z hlediska jejího psychologického významu.

V následujícím textu se pokusím přiblížit průběh hagioterapeutického sezení a způsob práce s biblickým textem. Z mnoha sezení jsem vybrala dvě sezení, která mě samotnou velmi ovlivnila. Jedná se o starozákonní příběh Davida a Bat-Šeby (Druhá Samuelova) a novozákonní příběh Uzdravení slepého (Evangelium podle Jana). Pro přiblížení několika větami nastiňuji děj příběhu. Dále popisuji diskuzi a vývoj, kterým se ubírala. Nerozebírám jednotlivé úkoly, které skupina vždy na začátku terapie rozebírala, neboť se domnívám, že z hlediska zaměření mé práce nejsou již tolik podstatné.

9.2. Rozbory sezení

9.2.1. Davidův pád (Druhá Samuelova 11,1-27)

Příběh se odehrává v době boje Izraele proti Amónovcům. Mnoho mužů válčí na bitevním poli, král David však zůstává v Jeruzalémě. Jednou k večeru se jde projít a zahlédne velmi půvabnou a smyslnou ženu při koupeli. Je to Bat-Šeba, žena válečníka Urijáše. Zatouží po ní a nechá ji k sobě poslat. Žena k němu přijde a spí spolu. Po čase žena pošle Davidovi zprávu, že s ním čeká dítě.
David zavolá pro Urájáše, hostí jej a nalévá alkoholem. Na noc ho pošle spát domů. Urijáš domů nejde a spí venku. To Davida rozezlí a schválně Urijáše ve městě zdrží další dny. Hostí jej, opíjí, ale i přes pobídky Urijáš svoji ženu nenavštíví.
David pošle Urijáše zpět do boje a zašle dopis veliteli Jóabovi, kde jej vyzývá, aby Urijáše poslal do nejtužšího boje. Jóab přání vyslyší. Urijáš v těžkém boji zemře. Bat-Šeba chvíli truchlí pro svého muže, pak však David pro ni nechá poslat, vezme si ji za ženu a ona mu porodí syna.

Historické reálie příběhu jsou následující: v době děje příběhu byl David králem Izraele, který bojoval s dalšími kmeny. David jako král vlastnil početný harém krásných otrokyň porobených národů. Ve své zemi vládl svrchovanou mocí. Bat-Šeba byla mladá, krásná žena, která byla donucena provdat se za staršího muže. Nevěra manželky byla v té době vnímána jako smrtelný hřích a byla trestána veřejným ukamenováním. Uriáš byl velkým válečníkem, který trávil více času na bojišti než u rodinného krbu. Během válečného tažení platila pro bojovníky sexuální zdrženlivost – nesměli navštěvovat své ženy v manželském loži. Jóab byl velitelem Davidových vojsk.

Diskuze o ději příběhu začíná sdělováním prvních emocí, které v pacientkách příběh vyvolává. Jsou jimi vztek, zloba, rozhořčení, hrůza, děs. Nejčastěji jsou směřovány proti postavě Davida.

Jednotlivé klientky se postupně střídají ve vyjadřování svých pocitů ze čteného příběhu. Postupně jsou rozebrány jednotlivé postavy děje. Nejvíce probíranou a hněv vyvolávající postavou byl David. Ženy jej hodnotí jako arogantního člověka, který zneužívá své moci a manipuluje s lidmi: jde bezhlavě za svým cílem, dokonce i přes mrtvoly. Terapeut poukáže na analogii Davidova úskočného a promyšleného jednání s jednáním alkoholiků: alkoholici též lžou a vymýšlejí si různé lsti, aby mohli (tajně) pít alkohol. Ženy se zamýšlí nad svým dřívějším jednáním a přiznávají, že se vlastně chovaly podobně jako David. Slepě šly za svojí vidinou alkoholu a podřizovaly tomu veškeré činnosti na úkor svých blízkých, kterým takto velmi ubližovaly.

Terapeut využívá momentální atmosféry a ptá se, zda David nejednal zcela bez rozmyslu z důvodu nezištné lásky vůči Bat-Šebě. Tento návrh je ženami jednomyslně zamítnut. Davida vnímají jako čistě zlého člověka, který se nebojí žádného skutku. Vyvstává zajímavá situace, kdy terapeut-muž vnímá mužského hrdinu smířlivěji než pacientky-ženy. Terapeut vidí v Davidovi nešťastníka, který uvízl v osidlech lásky a není schopen rozumem zastavit své emocionální chování. Posléze, kdy jeho čin nese následky, se snaží za každou cenu Bat-Šebu před krutým trestem zachránit. Pacientky však toto tvrzení odmítají. Tento příklad poukazuje na rozdílnost ženského a mužského uvažování.

Terapeut pokračuje v hodnocení Bat-Šeby. Ptá se pacientek, zda byla Bat-Šeba bez viny. Vyzývá k úvahám, co vedlo Bat-Šebu k tomu, aby přijala Davidovo pozvání a následně mu podlehla. Pacientky se domnívají, že zřejmě neměla na vybranou a musela uposlechnout příkazu krále. Terapeut oponuje, že nevěra byla pod trestem smrti, takže trestu by se vlastně nevyhnula za žádné situace. Dále podotýká, že Bat-Šeba byla mladá a krásná žena, která byla proti své vůli provdána za starého muže, který ji nechával často samotnou. Provokuje poznámkou, zda Bat-Šeba nebyla ráda za rozptýlení u krále. Ptá se, zda Bat-Šebě vlastně nelichotilo, že si ji vyžádal sám král. Pacientky znejistí, avšak neustále trvají na názoru, že Bat-Šeba neměla jiné volby.

Dále se terapeut ptá, proč Bat-Šeba poslala Davidovi lístek se vzkazem, že čeká dítě. Pacientky se domnívají, že doufala, že David vymyslí nějaké řešení. Některé ženy se domnívají, že se do Davida zamilovala.

Jednu z pacientek tyto úvahy velmi rozčilují a dochází k ostřejšímu střetu mezi ní a terapeutem. Obviňuje terapeuta z toho, že jim vědomě podsouvá své názory, přitom ony vlastně vůbec neznají povahu Bat-šeby či Davida s Urijášem, a proto je nemůžou nijak soudit. Terapeut trpělivě vysvětluje, že se nejedná o soud těchto postav, ale o způsob smýšlení o těchto postavách. Pacientka toto tvrzení přijímá, přesto zůstává rozezlena a odmítá se skupinou spolupracovat.

Mnoho otázek a nejistoty přináší postava Urijáše. Zpočátku jej všechny ženy vnímají pozitivně, jako svědomitého muže se smyslem pro čest. Postava v nich vyvolává lítost. Vnímají jej jako ubohou loutku vedenou druhými lidmi. Terapeut klade otázku, zda bylo dobře, že Urijáš nezašel domů za svou ženou. Ženy se domnívají že ano - ctil zákon a pravidla.

Terapeut využívá situace a ptá se, zda je správné vždy se držet striktně pravidel a norem. Dovysvětluje, že pravidla a zákony vznikly, aby upřesňovaly a zjednodušovaly lidem život ve společnosti. Přesto by jim měly být nadřazeny hodnoty vyšší jako láska, čest či spravedlnost. Je dokázáno, že často za velkými slovy o morálce se skrývají osobní zájmy mluvčího. Ne vždy ten, kdo poukazuje na svoji ctnost, má dodržování mravních předpisů za skutečný cíl jednání. Jako příklad jsou uvedeny postavy Hitlera a Stalina. U obou diktátorů je dokázáno, že to byli velmi pořádkumilovní a zákony hájící muži. Dějiny však ukázaly, že za bezmezným obdivováním řádu a režimu se objevují milióny nevinných lidských obětí.

Pacientky tento názor přijímají a v hodnocení Urijáše znejistí. Terapeut se znovu ptá, zda bylo správné, že Urijáš nechává doma svoji mladou ženu, která nejspíš trpí osamělostí z dlouhého odloučení, možná je i nešťastná. Ptá se, zda neměl Urijáš raději porušit zákon a udělat blízkou osobu šťastnou. Pacientky dochází k úvahám, že manželství Urijáše a Bat-Šeby bylo bez lásky a náklonnosti, kdy Bat-Šeba mohla být pro Uriáše pouhou ozdobou domácnosti. Na druhou stranu to mohl být manželčin chlad, proč Urijáš trávil tolik času na bojišti. Pacientky připouští, že Uriáš mohl být sobec, který myslí pouze na své vojenské úspěchy než na štěstí své ženy. Dále je napadá i možnost, že byl nešťastným starým mužem, který věděl, že jeho mladá žena jej nemiluje, a tak z chladného manželského lože uniká do bitevního pole. Důvodem může být i Uriášova potence a jeho obavy z blamáže. Jedna z pacientek i vyslovuje domněnku, že Uriáš mohl být ve skutečnosti homosexuálem, a proto raději trávil čas mezi vojáky.

Poslední postavou příběhu je velitel Jóab. Pacientky zpočátku tuto postavu opomíjejí a považují ji spíše za nedůležitou. Opět se jedná o člověka, který bezpodmínečně plní rozkaz svého krále. Terapeut opět poukazuje na to, že Jóab vlastně poslal na smrt nevinného člověka, aniž by věděl, proč tak činí. Pacientky se domnívají, že neuposlechnutí příkazu krále by pro něj jistě znamenalo vězení nebo dokonce smrt. Terapeut se ptá, zda je takové jednání omluvitelné. Zda je možné odpustit, že někdo usmrtí nevinného člověka ze strachu o svůj život. V pacientkách tato postava vyvolává rozporuplné pocity. Připouští, že Jóab měl moc Uriáše před smrtí zachránit.

Terapie se chýlí ke konci, takže každá pacientka si bere do rukou perlu a sděluje ostatním, co bylo v tomto příběhu pro ni nejdůležitější. Rozbor příběhu a postav jasně ukázal, že zhodnotit a odsoudit jednání člověka je zpočátku velmi snadné. Pacientky si uvědomily, jak často bez rozmyslu, pouze podle prvního zdání a bez znalosti souvislostí, odsuzují druhé lidi. Dále pacientky zdůrazňují fakt, jak je snadné všeobecný jev zhodnotit, v konkrétním případě však už je mnohem těžší vytvořit si názor. Jedna z klientek vyslovuje přání, aby se nikdy nedostala do situace jako Jóab, kdy by ve strachu o sebe měla ublížit jinému člověku. Pacientka, která prudce odmítala takovouto diskuzi vůbec vést, reagovala na konci sezení velmi rozčileně a konstatovala, že si uvědomila, že by měla více mlčet než mluvit. Tento zcela chybný postoj pacientky, její uzavření se do sebe a agresivní chování vyvolává reakce u ostatních pacientek, které se snaží jí domluvit. Jedna z pacientek se k ní obrací s údivem, že ji zná jako velmi jemnou a mírnou ženu a nerozumí jejímu útočnému až agresivnímu chování. Tato slova pacientku zřejmě trochu uklidní, neboť dochází i k otevřenému a mírnému rozhovoru s terapeutem, který s pacientkou laskavě hovoří. Ptá se jí, proč ji postava Davida tolik rozčiluje a zda se v jejím životě nevyskytuje také takový David. Žena radikálně odmítá, že nikoli.

Nakonec si všechny účastnice podají ruce a terapeut pronese na závěr krátkou modlitbu, ve které shrne ty nejdůležitější jevy a emoce v příběhu vykreslené.

9.2.2. Uzdravení slepého (Jan 9,1-41)

Příběh vypráví o setkání Ježíše se slepcem a jeho uzdravení. Ježíš uviděl u cesty člověka, který byl již od narození slepý. Plivl na zem, z hlíny učinil bláto a tím mu potřel oči. Řekl mu, ať jde k rybníku a tam se omyje. Slepec tak učinil a zjistil, že vidí. Farizejové nemohli uvěřit, co se stalo, a neustále se ho vyptávali. Nejenže pochybovali o jeho dřívější slepotě, také byli rozezleni na to, že Ježíš pracoval v sobotu. Povolali k sobě rodiče tohoto dříve slepého člověka. Rodiče však nechtěli více vypovídat. Tvrdili, že jejich syn už je dospělý, a tak ať se farizejům zodpovídá sám. Povolali znovu toho uzdraveného člověka k výslechu. Protože zpochybnil, že by někdo, kdo dokáže činit takové zázraky, nebyl synem božím, vyhnali jej ze synagogy. Ježíš se dozvěděl o tom, že byl vyhnán, a zašel za ním. Optal se ho, zda v něj věří, a uzdravený člověk potvrdil, že věří.

Historické reálie příběhu: příběh se odehrává v době, kdy převládajícím náboženstvím byl judaismus a farizejové byli ti, kteří dohlíželi na dodržování zákonů a pravidel židovství. Farizejové byli učenci, kteří se nejvíce vyznali v židovských textech, a tak sloužili jako měřítko hodnot a způsobů chování. Měli moc odsoudit druhého člověka za jejich nedodržování.
Mezi jeden ze zákonů patřil svátek slavení soboty, kdy platil zákaz práce. Lidé se oddávali pouze modlitbám a vnitřnímu rozjímání. Provinění se proti tomuto zákonu bylo velkým hříchem.

Po přečtení příběhu se terapeut ptá na první emoce, které pacientky při čtení příběhu pociťují. Emoce jsou pozitivní – radost, nadšení, štěstí? i negativní – vztek, zloba. Poté následuje diskuze o ději příběhu. První z pacientek obdrží dřevěný meč, a rozhovoří se o svých emocích. Převažuje pocit radosti nad uzdravením člověka, ale i vztek na farizeje a rodiče. Terapeut zasahuje do výpovědi pacientky a obrací se na ostatní ženy, aby i ony sdělily, jak danou situaci vnímají ony. Postupně se rozeberou všechny významné body příběhu.

Terapeut chce po pacientkách, aby se pokusily vžít do pocitů uzdraveného člověka. Převažují spíše pocity strachu, bezmoci, obavy z budoucnosti. Zde se nabízí paralela na léčbu pacientek. Terapeut se pacientek ptá, zda ony samy nemají obavu ze svého uzdravení, stejně jako ji přisuzují člověku v příběhu. Konfrontace reality s příběhem pacientkám ukazuje, že sice nastoupily léčbu, ale vlastního uzdravení se z velké časti vlastně bojí.

Druhá paralela příběhu: slepota. Terapeut se ptá, co je slepota a jak ji vnímají jednotlivé pacientky. Názory jsou velmi rozdílné. Někdo vnímá slepotu jako velké utrpení, někdo jako příležitost být citlivější vůči okolí, vnímavější vůči přírodě. Na základě této výpovědi terapeut zapochybuje, zda Ježíš tomu člověku vůbec pomohl. Zda pro něj nebylo lepší dlít ve slepotě, než vidět a potýkat se s realitou. Opět vyvstává analogie se závislostí. Není vyléčení se z alkoholismu pro pacientky vlastně nevýhodné? Není lepší dlít ve slepotě alkoholového opojení než za střízliva vidět svět takový, jaký je? Pacientky souhlasí. Jejich vyhledávání alkoholu je vlastně únik z reality, kterou nechtěly vidět. Samy pokládají otázku, zda jsou vůbec dost silné, aby abstinovaly, a tak realitu viděly bez pokřivení.

Skupina se pozastavuje nad farizeji a rodiči. Farizeje odsoudily všechny účastnice sezení za to, že místo, aby se radovali za jeho uzdravení slepého člověka, lpí na nesmyslném zákonu soboty a chtějí přijít na to, kdo jej uzdravil a jak k tomu došlo. Největším (a pro farizeje nepřekonatelným) problémem je, že k uzdravení došlo v sobotu, kdy se nepracuje, a tak ten, kdo léčil, porušil pravidla soboty. Dochází zde k rozporu, zda může být dobrým ten, kdo porušuje zákony. A naproti tomu, zda může být zlým ten, kdo udělal tak dobrý skutek. Pacientky se zamýšlejí nad tím, zda je dobré zákony vždy striktně dodržovat a zda je omluvitelné je někdy pro dobrou věc porušit.

Rozhovor o rodičích vyvolává silné emoce. Rodiče svého syna před farizeji odmítli, neb se báli jejich hněvu. Terapeut se ptá, zda je možné odpustit někomu, že zradí blízkého člověka ze strachu z trestu. Pacientky přemýšlí, jak se asi rodiče cítili, když se jich farizejové na jejich syna vyptávali. Zda cítili více strach než radost z jeho uzdravení. Jedna pacientka zapochybuje, že by rodiče měli hocha vůbec rádi, když jej nechávali žebrat na ulici. Domnívá se, že hoch pro ně představoval přítěž a po jeho uzdravení i ohrožení jejich vlastního života.

Terapeut se ptá pacientek na jejich vlastní rodiny, zda ony jim věří a podporují je v léčbě. Všechny ženy se shodly na tom, že své blízké velmi zklamaly a ublížily jim. Některé jsou přesvědčeny, že je jejich rodina v léčbě podporuje, některé tuto podporu u svých blízkých necítí. Vnímají z jejich strany spíše pochybnosti. Terapeut se ptá, co je vlastně ta podpora, kterou některé pacientky cítí. Jedna z pacientek říká, že je to vlastně chtění, touha rodiny po jejím vyléčení. Opět se ukazuje podobnost s příběhem. Rodiče v příběhu se ke svému synu hlásili, pokud nedělal problémy. Jakmile však nastaly, staví se rodiče k synovi zády. Terapeut vysvětluje, že tato forma lásky je nazývána láskou podmíněnou: „miluji tě, když…“ Dotyčný je milován tehdy, pokud splňuje představy okolí. Vyplývá na povrch, že za důvěrou rodin v léčbu pacientek se může skrývat jejich touha po klidu, nevybočování a nevyvolávání nevole okolí.

Dále se terapeut ptá, jak vůbec došlo k uzdravení. Ježíš přijde ke slepému a potře mu oči bahnem. Vyšle hocha vykoupat se v řece, mladík poslechne a jde. Po vykoupání se mu vrátí zrak. Je postaven před drtivou realitu, kdy je vyslýchán farizeji, čelí obvinění a je raněn odmítnutím rodičů. Avšak na nátlak nijak neustupuje, a tak je farizeji vyhnán. Ježíš se to dozví a navštíví hocha. Ten jej přijímá a uvěří v jeho božskou podstatu. Jedná se vlastně o několik etap. K uzdravení nedochází naráz, ale postupně.

Opět se nabízí paralela s realitou. Postavu Ježíše zde může představovat samotná léčebna nebo třeba konkrétní lékař. Někdo, kdo říká – udělej tohle a uzdravíš se. Pak přechází úkol na pacientky, které se musí podřídit pravidlům léčebny a hlavně samy v sobě musí hledat cesty k uzdravení (slepec bez pochybování vyslechne a jde k jezeru). Dochází k jejich uzdravení, po kterém přichází odchod z léčebny a návrat do běžného života. To je spojeno se setkáváním se s lidmi (jejich otázky, podezřívání, nedůvěra) a povinnostmi (zaměstnání, rodina). To samé potkalo i hocha, kdy čelil podezřívavosti okolí, farizejů a odmítnutí rodičů. Návrat do reality představuje pro vyléčeného velkou zkoušku. Aby se mohl cítit cele vyléčen, musí v těchto situacích obstát. Jinak se může stát, že znovu upadne v nemoc – začne pít. V příběhu přijde za uzdraveným člověkem Kristus a ten jej přijímá. Je to setkání s někým, kdo mu podává pomocnou ruku a vede ho dál životem –stává se křesťanem. V běžném životě toto může představovat i novou cestu pacientek, kterou musí nastoupit. Prožily něco těžkého, uzdravily se a změnily. Proto se už nemohou vrátit do původního života, neb jsou jiné. Proto mohou nastat v životě různé změny ve smyslu změny povolání, ale také i změna přátel, změna koníčků. Nastupuje se do nového života, vyléčeného, vidoucího. Při terapiích je velmi zajímavé, že často i lidé, kteří se prohlašují za ateisty, přijímají biblické příběhy zázraků. Na otázku, zda věří tomu, že se tento příběh vskutku udál, většina skálopevně souhlasí. Ježíše vnímají jako někoho vnitřně velmi čistého a dobrého, kdo pomáhá druhým, aniž by se ohlížel na nějaká pravidla (o sobotě nepracovat) či dokonce odměnu (slepec byl chudý).

V poslední etapě sezení berou pacientky kuličky/perly a vyslovují své nejsilnější emoce, zážitek či myšlenku, na kterou je příběh přivedl. Nejčastěji hovoří o tom, že doufají, že budou stejně silné a odvážné jako onen chlapec, a všechny překážky reality dokážou zvládnout.

10. Hodnocení a navrhovaná řešení

10.1. Hodnocení

Biblioterapie je psychoterapeutická metoda využívající psychologického působení knih na recipienta, tedy příjemce ve smyslu jak četby literárního díla, tak poslechu jeho přednesu. Aby biblioterapie byla účinná a kniha vskutku působila léčivým směrem, je třeba tento proces řídit prostřednictvím kvalifikovaného biblioterapeuta. Ten stojí již na počátku léčebného procesu, kdy doporučuje vhodnou knihu nebo nabízí seznam knih. Zároveň klienta doprovází během celého procesu četby, hovoří s ním a tento rozhovor cíleně vede terapeutickým směrem.

Biblioterapie je velmi variabilní metoda, kterou lze užít jak v lékařském prostředí nemocnic a léčeben, tak jako formu prevence a psychohygieny v dětských domovech či věznicích. Z tohoto důvodu ji považuji za velmi přínosnou. Biblioterapie pracuje s knihou a vzhledem k tomu, že každý člověk se s knihou setkává od dětství a takřka každý den, není tento terapeutický prostředek pro klienta nijak neznámý.

V současné české společnosti, zejména materialisticky zaměřené, otázka náboženské víry ustupuje do pozadí a tím mizí i určitá duchovní sféra života. Lidé, kteří se hlásí k některému náboženskému směru tvoří menšinu a ateistická většinová společnost, dalo by se říci, zaujímá pasivní, někdy dokonce až nepřátelský vztah k náboženskému smýšlení. Z toho důvodu zůstává obrovský duchovní potenciál Bible velké části lidí zahalen tajemstvím. Nezpochybnitelný pozitivní psychologický vliv biblických textů na člověka a v nich ukrytá hluboká moudrost se přitom mohou stát každému člověku mnohdy vzácným rádcem a pomocníkem při strastiplné cestě životem.

Hagioterapie využívající biblických textů umožňuje svým klientům seznámit se s tímto duchovním světem Bible, aniž by byl zpochybňován jejich ateistický pohled na svět. Biblické příběhy jsou velmi pestré a jimi popisovaná široká škála lidských charakterů a osudů poskytuje bohatý prostor pro zkoumání sebe sama a svého života. Zrcadlo nastavené biblickými příběhy může být pro pacienta často bolestivé. Tato bolest však v sobě skrývá i zárodek nového života, zrnko naděje a víry v lepší budoucnost.

Prostřednictvím hagioterapeutických sezení jsem měla příležitost se přesvědčit, že hlubině-psychologický výklad Písma je velmi přínosný, ať pro člověka věřícího nebo ateisticky smýšlejícího. Jako velké pozitivum vnímám fakt, že jsem nebyla pouhým pozorovatelem sezení, ale měla jsem možnost aktivně se zapojit do diskuze. Vyzkoušela jsem si, jaké to je zažít prostřednictvím rozboru textu tzv. Aha-zážitek. Pozorně jsem sledovala své myšlenky, jakými směry se ubíraly, jak se měnily a jak určité úseky textu na mě emocionálně působily. Negativním je fakt, že zaměstnána vlastními myšlenkami nemohla jsem se tolik věnovat pozorování ostatních účastníků. Naproti tomu se domnívám, že osobní vnitřní prožitek je nenahraditelný.

Bez nadsázky musím připustit, že hagioterapeutickými sezeními jsem byla nadšena. Způsob uchopení biblického textu vnímám jako velmi obohacující a zároveň velmi tolerantní vůči ateisticky či jinak smýšlejícím lidem. Postupně odkrývající se vrstvy příběhu, neustálé otázky po charakteru jednotlivých postav a důvodech jejich jednání se rozborem textu stávají velmi osobními. Způsob našeho hodnocení druhého člověka poukazuje na to, jakými jsme my sami. Člověk si teprve pak uvědomí, „Aha, to jsem vlastně já.“.

Srovnání těchto dvou terapií v podstatě není nutné, neboť jedna vychází z druhé. Obě využívají znalostí psychoterapie, jejích poznatků a metod. Domnívám se, že podstatnější rozdíly mohou nastat spíše u osobnosti terapeuta.

Obě metody, jsou-li prováděny v lékařském prostředí, vyžadují od terapeuta odpovídající psychologické vzdělání a psychoterapeutické znalosti a schopnosti. Má-li být léčba účinná, musí terapeut přesně znát, jak s pacientem postiženým určitou chorobou či postižením pracovat a jakým směrem má terapii směřovat.

V mimolékařském prostředí - tedy terapie ve formě prevence a psychohygieny - terapeut musí mít také psychologické vzdělání, a to alespoň na základní, všeobecné úrovni. Domnívám se, že terapeut zde působí však spíše jako pedagog - učitel ukazující možné myšlenkové konstrukce a náhledy na svět, možné varianty životního směřování.

Biblioterapeut musí mít samozřejmě bohaté znalosti v oblasti literatury, musí být obeznámen se širokou oblastí literární tvorby, aby dokázal na individuální situaci klientů doporučit relevantní knihu. Oproti tomu hagioterapeut musí být podrobně seznámen s obsahem Bible a měl by velmi dobře znát jednotlivé biblické příběhy. Aby hagioterapeut dokázal pomoci dnešním lidem s jejich současnými problémy, musí zvládat exegetický výklad textů. Pak teprve může poskytnout jejich hermeneutický výklad.

Terapeut je velmi podstatnou složkou terapie. Proto u obou forem terapií musí být vskutku znalcem ve svém oboru – ať v oblasti všeobecné beletristické tvorby, tak v oblasti religionistiky a biblických textů.

10.2. Hagioterapie v knihovnách

Na základě své osobní zkušenosti s hagioterapií se domnívám, že tato metoda je využitelná též mimo lékařské prostředí, tedy ve smyslu jejího širšího pojetí jako prevence, psychohygiena či pedagogika volného času. Vzhledem ke své profesi knihovnice jsem si samozřejmě kladla otázku, zda je hagioterapie využitelná v knihovnickém prostředí.

Domnívám se, že specifické zaměření hagioterapie na biblické texty paradoxně znesnadňuje její využití v širokém okruhu kulturních institucí. Jak dokazuje již výše zmiňovaný statistický průzkum, je většina české společnosti ateistického zaměření. Situaci vnímám tak, že ateistické smýšlení doprovází i určitý odmítavý postoj k jednotlivým náboženským složkám, jakými jsou jak liturgie a zvyky, tak i náboženské texty. Domnívám se, že většina ateistické společnosti znalost Bible a jejího obsahu nepovažuje za nijak nutnou či dokonce přínosnou. Obávám se, že zaměřenost na biblické texty by tak mohla negativně ovlivnit případné zájemce o taková sezení.

Musím se pozastavit i nad samotným označením terapie. V případě vedení knihovníkem by tato sezení měla být pojímána spíše jako jisté kontemplativní úvahy či meditace nad biblickým textem. Protože, jak jsem se zmínila výše, podmínku zastávat roli terapeuta a tak vést terapie splňují odborné psychologické znalosti. Sezení neterapeutického charakteru lze pojmout spíše jako zamyšlení se nad čteným textem a zároveň nad sebou samým.

Vedoucí skupiny (knihovník) by měl úlohu zprostředkovatele biblického textu, který by účastníkům vysvětloval historické události, osobnosti a dobové zvyklosti. Byl by v pozici moderátora, který klade související otázky, kterými zároveň poukazuje na mnohé roviny daného textu. Nevyhnutelná znalost Bible a biblického prostředí je podmínkou. Zároveň nesmí být opomíjeny další vlastnosti a schopnosti jako jsou komunikační schopnosti, pohotovost, pružnost, vítaná je vtipnost, uvolněnost a spontánnost. Diskuze by neměla probíhat na intelektuální, filozofické úrovni, ale spíše na úrovni emoční: jak se popisovaná postava mohla cítit, proč tak jednala, jak bych se zřejmě cítila v její úloze já sama, jak já bych se v takové situaci zachovala apod.

Tato setkávání by byla určena přemýšlivým lidem, kteří neustále hodnotí sebe sama, druhé lidi i okolní svět. Lidem, kteří si kladou otázku své existence a hledají na ni odpovědi. Lidem zkoumajícím, přemýšlivým a podotknu i tolerantním – přes svůj ateismus, jež lze předpokládat, přijímající biblický text jako možného rádce, kárce a měřítko jednání. Zároveň je důležité, aby tito lidé byli otevření, komunikativní a byli schopni vyjadřovat své názory a emoce a zároveň byli schopni je sdělovat před větším množstvím lidí. Účastníci by si měli být vědomi toho, že každý člověk má právo na svůj vlastní názor a úkolem sezení není hledat jedno jediné správné řešení, ale obohacovat se názory druhých. Proto by sezení měla být postavena na vzájemné toleranci a ochotě vyslechnout druhého.

Ať hovoříme o setkávání se a diskutování nad biblickými texty (hagioterapie) nebo nad světskými díly literárního charakteru, ať pohádkami, mýty, bájemi či povídkami (biblioterapie), domnívám se, že tyto metody lze užít v knihovnickém prostředí. Troufám si tvrdit, že právě knihovna je jedno z vhodných míst, kde by lidé měli mít příležitost svobodně diskutovat nad literárními díly jak z hlediska jejich estetického, uměleckého působení, tak z hlediska jejich morálního, psychologického potenciálu.

10.3. Navrhovaná řešení

Knihovny své aktivity směřují jak k široké veřejnosti, tak k jednotlivým sociálním skupinám (děti, studenti, nezaměstnaní, maminky na mateřských dovolených, senioři aj). Tématicky se zaměřují nejen na čtenářskou oblast, ale i na využívání informačních technologií a mimoškolní vzdělávání. Tyto doprovodné akce tak otevírají knihovny širokému spektru zájemců. V Městské knihovně Beroun, ve které jsem zaměstnána, pořádáme různé literární a čtenářské aktivity, vzdělávací přednášky a školení.

Svoji nabídku se snažíme rozšířit i určitými méně obvyklými akcemi. V druhé polovině roku 2006 jsme začali pořádat setkávání zájemců o alikvotní zpěv, hru na tibetské mísy a australská didgeridoo. Knihovna je umístěna v budově bývalých kasáren, kde velký prostor vestibulu a široké chodby nabízí zajímavou akustiku pro podobná hudební vyjádření. Setkání se pořádají jednou za dva měsíce a zúčastňuje se jich průměrně deset lidí.

Biblio či hagio setkávání v knihovně by mohla na tato hudební setkávání navazovat a to tak, že by se s nimi střídala též v dvouměsíčních intervalech. Je zřejmé, že rozhodnutí uspořádat hagio setkání, by měla doprovázet dlouhodobá a pečlivá příprava. Knihovník, který by setkání moderoval, by měl mít dostatečné znalosti biblického prostředí, aby dokázal odpovědět případné podrobnější dotazy účastníků. Jistě by bylo přínosné, aby se daná setkávání zpočátku uskutečnila pouze v užším okruhu přátel, aby si moderátor mohl vyzkoušet různé podněty a rozmanité reakce účastníků.

V případě, že by se hagio setkávání setkala se zájmem a přívětivým přijetím, bylo by možné je zpestřit skloubením biblioterapeutické a bibliodramatické metody, které člověku umožňují verbální i neverbální způsob vyjádření. První část sezení by byla věnována četbě textu a diskuzi nad ním, druhou část by tvořilo jeho dramatické ztvárnění. Toto ztvárnění může probíhat na několika úrovních, od pouhé gestikulace a mimiky až po sehrání krátké scénky.
Pro představu vyjmenuji pouze některé možnosti dramatického ztvárnění:

• Četba textu za použití rolí,
• Vyjadřování asociací ke klíčovým pojmům z obsahu textu,
• Tělesné vyjádření emoce, kterou určitý pojem vyvolal
  (tzv. metoda sochání),
• Sehrání scének z běžného života, které jsou podobné ději textu,
• Sehrání nových variant děje textu,
- Sehrání možného pokračování děje textu.

Dramatické ztvárnění by zvýšilo pestrost, barevnost a atraktivnost sezení a zároveň by ukázalo na další, v diskuzi opomenuté, skutečnosti, vazby a souvislosti. Nesmíme však opomíjet případný ostych účastníků a jejich neschopnost pohybového vyjádření (vnitřní bloky). Proto by k této formě projevu mělo dojít až na základě vzájemné dohody a souhlasu všech zúčastněných.

Knihovna je vážená a uznávaná instituce, a proto je třeba, aby i jí pořádané akce měly jistou úroveň. Té by mělo být dosaženo právě pečlivou přípravou. Samozřejmě ani tak nelze usuzovat na to, jak bude akce takového charakteru veřejností přijata a samozřejmě nemůžeme ani usuzovat na pravděpodobný průběh sezení nebo profesionální zvládnutí moderátorem. Až dlouhodobá zkušenost může odkrýt případné chyby a nedostatky. Jsem si plně vědoma toho, že využití této metody v knihovně obnáší mnoho rizik a její příprava je dlouhodobého charakteru (viz. Příloha č. 4). Vzhledem k nezvyklosti metody nelze odhadnout, zda její pořádání bude úspěšné či nikoli. Na již zmiňovaných hudebních setkáváních však lze pozorovat vývoj, který probíhá jak u moderátora setkání, tak i jeho účastníků. Průběh setkávání se stává více dynamický, neboť sami účastníci jsou postupně otevřenější a spontánnější. Na základě této zkušenosti si troufám usuzovat i na pravděpodobný vývoj hagio setkávání. Přesto až pečlivá příprava a následné, opakované zkoušení mohou ukázat její případnou využitelnost v knihovnách.

Závěr

Neustále se zrychlující tempo vývoje společnosti a s tím zvyšující se nároky na člověka, nutnost jeho rychlého přizpůsobení se na stále měnící se podmínky, působí zatěžujícím způsobem na lidskou psychiku. U psychicky slabších a vůči vnějším tlakům méně odolných jedinců to může vyvolávat stavy sklíčenosti, často až deprese a různé neurotické obtíže. Vzhledem k tomu, že alkohol patří spolu s nikotinem a kofeinem ke státem tolerovaným látkám, jejich snadná dostupnost a finanční přístupnost zvyšuje nebezpečí vzniku závislosti u těchto, psychicky méně odolných, lidí. Protože je alkoholismus často skrytý a okolím nerozeznatelný, možnost léčby a vymanění se z tohoto začarovaného kruhu závislosti je velmi obtížné.

Léčba závislosti na alkoholu probíhá dvěma způsoby: pomocí léků předepsaných lékařem a pomocí psychoterapie vedené kvalifikovaným terapeutem. Druhy psychoterapie jsou mnohé a využívají různých terapeutických prostředků. Mé knihovnické profesi je blízká biblioterapie, která využívá knihy jako terapeutického materiálu. Ve své práci jsem se zabývala jednou z biblioterapeutických metod, hagioterapií. Hagioterapie, jak je praktikována v PL Bohnice, se zaměřuje zejména na léčbu výše zmiňované závislosti na alkoholu. Bible, kterou hagioterapie používá jako prostředku terapie, je užívána jako zrcadla odkrývajícího vnitřní svět pacientů. Pestrost, variabilita a zároveň duchovní hloubka a moudrost biblických příběhů je zřejmá. Dovoluji si tvrdit, že nemůže být lepší knihy, která by takto holisticky dokázala pojmout jednotlivé sféry lidského života. Biblický příběh je zde uchopován, dalo by se říci, z jeho lidské stránky, z hlediska životní zkušenosti lidí a různých lidských osudů. Proto je hagioterapie vhodná i pro ateisticky smýšlející pacienty.

Hagioterapii vnímám jako zajímavou formu terapie, která pomocí biblického textu odkrývá různé vrstvy osobnosti pacientů. Pomáhá jim nalézat sama sebe, pochopit svět, své chování a nalézat smysl i v obtížných životních situacích. Pochopení smyslu věcí a událostí a s tím spojené nalezení smyslu svého života, a v této konkrétní oblasti zároveň i smyslu života v abstinenci, bývá pro úspěch léčby často nejpodstatnější.

U hagioterapie bychom neměli zapomínat na otázku morální, tedy zda je etické předkládat pacientům Bibli a tím víru v Boha. Domnívám se, že tato otázka vyvstane na mysli mnoha lidí, zejména těch vůči křesťanství nepřátelsky naladěných. Proto si dovolím ještě jednou zopakovat, že pacientky a pacienti, kteří na hagioterapeutická sezení docházejí, si je sami vybrali ze seznamu nabízených doprovodných terapií. Jejich rozhodnutí navštěvovat hagioterapie je tedy čistě svobodné a svobodné je i jejich rozhodnutí v těchto sezeních pokračovat.

Uvažuji-li nad činností lékaře či terapeuta, jejich posláním a společným cílem je pomoci pacientovi. K tomuto rozhodní by mělo docházet na základě soucítění s pacientem. Empatie a láska jsou spojeny, neboť bolest druhého je vždy naší vlastní bolestí. Hagioterapeut v tomto případě nabízí pomoc formou přemýšlení nad konkrétními biblickými texty, neboť si je vědom jejich velkého duchovního a zároveň léčebného vlivu. Záleží na pacientech, zda tuto pomocnou ruku přijmou. Proto se domnívám, že se nejedná o násilné převedení na víru. Samozřejmě nesmíme zapomínat na to, že člověk nalézající se v těžké životní situaci je psychicky oslabený a snáze podléhá různým tlakům právě ze strany náboženských církví a sekt. Zprostředkování biblického textu zde probíhá pod kontrolou lékaře, proto se domnívám, že zde riziko podlehnutí textům ve smyslu přechodu z nemoci alkoholismu do nemoci náboženského fanatismu nehrozí.

Biblické texty jsou zde pojímány jako přínosné a moudré čtivo s četnými radami pro osobní život každého člověka. Podstatné je to, že biblické texty mohou svými léčebnými účinky člověku pomoci, což je prostřednictvím hagioterapie uskutečňováno.

Na základě mé osobní zkušenosti s hagioterapiemi jsem poznala, jaké má metoda účinky. Byla jsem osobně svědkem změny v uvažování pacientek. Zažila jsem situace, kdy pacientka zcela změnila názor na sebe samu či na svoji závislost, a to právě pomocí rozhovoru o biblickém příběhu. Ačkoli jsem na terapie nedocházela s potřebou osobní pomoci, sezení mi v mnoha případech pomohla lépe se zorientovat ve vlastních pocitech a ujasnit si názory na některé důležité otázky života. Zároveň mi pomohla v dovednosti lépe formulovat tyto názory, které jsem dříve spíše jen intuitivně cítila.

Domnívám se, že o léčivých účincích biblioterapie a hagioterapie (a jejich terapeutika knihy) nemůže být pochyb. Dokazuje to tisíciletá tradice užívání knihy k léčebným účelům. Myslím si, že léčivé působení knihy je jeden z důvodů, proč si kniha neustále udržuje, přes veškerý tlak informačních technologií a médií, status blízkého přítele člověka. Kniha je spjata s lidskou společností po celý její vývoj, stejně jako s každým člověkem, kterého provází životem od prvních dětských let. Věřím, že kniha má budoucnost i v dnešní uspěchané moderní společnosti: neboť věřím, že budou stále lidé, kteří budou rádi obracet stránky knih a objevovat v nich skryté poznání; že budou stále lidé, kteří rádi přivoní ke knize a budou slastně snít o jejím tajemství; že budou stále lidé, kteří se budou ke knize obracet s prosbou o radu jak k nejbližšímu příteli.

Ve své práci jsem se nechtěla podrobně zabývat tématikou alkoholismu a způsoby léčby této závislosti. Svoji práci jsem zaměřila pouze na metodu hagioterapie, která je součástí léčby závislostí. Hagioterapie patří k biblioterapeutickým metodám, jejíž specifičnost je dána výhradním zaměřením na biblické texty. Užívání Bible jako terapeutika se tak stalo zájmem mé práce. Hagioterapii vnímám jako velmi zajímavou formu terapie a osobně se domnívám, využitelnou i mimo lékařské prostředí - tedy i v knihovnách. Ve své práci nabízím návrh, jak tuto odbornou psychoterapeutickou metodu uzpůsobit knihovnickému prostředí a následně ji využít jako jednu z knihovnami nabízených akcí. Její využití v knihovnách se může jevit jako příliš idealistické a nereálné. Přestože s sebou přináší mnohé problémy a obtíže, myslím si, že uskutečnění hagio sezení v knihovně stojí za pokus. Úspěšnost takových sezení v knihovnách je zatím velkým otazníkem. Přesto však toto vnímám jako příležitost pro knihovny nabídnout veřejnosti něco zcela nového a neznámého. Tato metoda se může stát výzvou pro knihovny. Výzvou, která vyžaduje mnoho píle, trpělivosti a jistě i odvahy. Přesto věřím v úspěšnost tohoto konání.

Seznam použitých zdrojů

1. ABDULLAH, Mardziah Hayati. Bibliotherapy. ERICdigest. [online]. [cit. 2006-02-14]. Dostupný z WWW: http://www.ericdigests.org/2003-4/bibliotherapy.html.
2. AJVAZ, Michal. Tajemství knihy. 2. vyd. Brno : Petrov, 1998. 128 s. ISBN 80-7227-004-0.
3. ALLAN, John. Víry a vyznání: náboženství, sekty, paranormální jevy. 1. vyd. Bratislava : Slovart, 1993. 199 s. ISBN 80-7145-011-1.
4. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona. 2.vyd. Praha : Ekumenická rada církví v ČSR, 1984. 987 s.
5. BRUCH, Hilde. Základy psychoterapie. Praha : Triton, 1997. 123 s. ISBN 80-85875-45-4.
6. Bibliotherapy. Holisticonline.com. [online]. [cit. 2006-02-14]. Dostupný z WWW: http://www.holistic-online.com/Remedies/Depression/dep_bibliotherapy.htm.
7. CEJPEK, Jiří a kol. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. dopl. vyd. Praha : Karolinum, 2002. 247 s. ISBN 80-246-0323-3.
8. COLLANGE, Jean-Francois. Etika, medicína a biologie: Problém konce života a „dobré smrti“. Theologická revue : Náboženský dvouměsíčník Husitské teologické fakulty University Karlovy v Praze. 1995, roč. 5, č. 1, str. 7-10. ISSN 1211-7617.
9. CZECH, Jan. Psychoterapie a víra: základy duchovní psychoterapie. 1. vyd. Ostrava : JUPOS, 2003. 142 s. ISBN 80-85832-55-0.
10. ČERNÁ, Marcela, KŘIVÁ, Eva. Četba v léčebném procesu. Výzkum čtenářských aktivit handicapovaných pacientů. Čtenář: měsíčník pro knihovny, 1994, roč. 46, č. 7-8, s. 230-231. ISSN 0011-2321.
11. Český statistický úřad. [online]. [cit. 2006-05-13]. Dostupný z WWW: http://www.czso.cz/.
12. ČÍKOVÁ, Ol´ga. Biblioterapia a neurotický pacient. Čitatel´. 1984, roč. 33, č. 12, str. 431-432.
13. ČÍKOVÁ, Ol´ga. Trendy modernej biblioterapie. Čitatel´. 1981, roč. 30, č. 12, str. 429-431.
14. ECO, Umberto. O literatuře. 1. vyd. Praha : Argo, 2004. 313 s. ISBN 80-7203-588-6.
15. ECO, Umberto. Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře. Praha : Lidové noviny, 2001. s. 355. ISBN 80-7106-389-4.
16. ENGELSMANN, František. Biblioterapie v psychoterapii. In Kniha a nemocný: Příručka pro zdravotnické pracovníky. 1. vyd. Praha : SZdN, 1957. 67-86 s.
17. Filosofický slovník. 2. oprav. a rozš. vyd. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 1998. 463 s. ISBN 80-7182-064-4.
18. FOUILLOUX, Danielle. Slovník biblické kultury. 1. vyd. Praha : Ewa Edition, 1992. 320 s. ISBN 80-900175-7-6.
19. FÜGNEROVÁ, Miroslava. Kniha v rukou nemocného. In Kniha a nemocný: Příručka pro zdravotnické pracovníky. 1. vyd. Praha : SZdN, 1957. 5-38 s.
20. GAŠPAREC, Ignác. Využitie biblioterapie. Čitatel´. 1965, roč. 14, č. 1, str. 12-13.
21. GAZDÍK, Jan. Kostel, biblický příběh a peklo žen závislých na pití.Hagioterapie. Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu.. [online]. [cit.2006-02-22]. Dostupný z WWW: http://sweb.cz/hagioterapie/.
22. GOLEMAN, Daniel. Emoční inteligence. 1. vyd. Praha : Columbus, 1997. 348 s. ISBN 80-85928-48-5.
23. GORDON D. Fee, DOUGLES Stuart. Jak číst Bibli s porozuměním. 1. vyd. Praha : Návrat domů, 1997. 234 s. ISBN 80-85495-66-X.
24. GRÜN, Anselm. Modlitba a sebepoznání. 1. vyd. Praha : Zvon, 1997. 52 s. ISBN 80-7113-191-1.
25. GRÜN, Anselm. Nebe začíná v tobě: moudrost Otců pouště pro dnešní dobu. 1. vyd. Praha : Zvon, 1997. 107 s. ISBN 80-7113-227-6.
26. GRÜN, Anselm. Hlubinně psychologický výklad Písma. 1. vyd. Praha : Česká křesťanská akademie, 1994. 82 s. ISBN 80-85795-05-1.
27. GUBERT, Betty K. Sadie Peterson Delaney: Pioneer bibliotherapist. Online, American Libraries, Feb1993, Vol. 24 Issue 2, p 124, 4 p, 1c. ISSN 0002-9769.
28. Hagioterapie. Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu. [online]. [cit. 2005-08-17]. Dostupný z WWW: http://sweb.cz/hagioterapie/.
29. HOŠKOVÁ, Kateřina. Biblioterapie u dětí a mládeže. KIVI : Knihovnictví a informační věda informuje [online]. [cit. 2005-12-12]. Dostupný z WWW: http://www.phil.muni.cz/kivi/clanky.php?cl=65&rubrika=clanky. ISSN 1214-7265.
30. HUČÍN, Jakub. Prokop Remeš, Alena Halamová? Nahá žena na střeše. Studovna cz. [online]. [cit.2006-02-22], Dostupný z WWW: .
31. HUČÍN, Jakub. Hovory o psychoterapii: péče o duši současného člověka. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. 189 s. ISBN 80-7178-525-3.
32. HYHLÍK, František. Četba a její vliv na utváření osobnosti. Psychologie čtenáře. 1. vyd. Praha : Karlova univerzita, 1958. 108 s.
33. JOHNSON, Roberta S. Bibliotherapy: Battling Depression. Online, Library Journal, 06/01/98, Vol. 123 Issue 10, p73, 4p, 6c. ISSN 0363-0277.
34. KÖNIG, Franz, WALDENFELS, Hans. Lexikon náboženství. Praha : Victoria Publishing, 1994. 640 s. ISBN 80-85605-51-1.
35. KNOBLOCH, Ferdinand, KNOBLOCHOVÁ, Jiřina. Integrovaná psychoterapie v akci. 1. vyd. Praha : Grada, 1999. 322 s. ISBN 80-7169-679-X.
36. KRATOCHVÍL, Stanislav. Základy psychoterapie. 1. vyd. Praha : Portál, 1997. 392 s. ISBN 80-7178-179-7.
37. KRATOCHVIL, Jiří. Příběhy příběhů. 1. vyd. Brno : Atlantis, 1995. 195 s. ISBN 80-7108-110-8.
38. KREJČÍ, Johana. Možnosti psychoterapie v léčbě závislostí – se zvláštním důrazem na hagioterapii. Praha : Univerzita Karlova, Evangelická teologická fakulta, 2001. 56 s. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Ing. Marie Lhotová.
39. KŘIVINKOVÁ, Julie. Komu biblioterapie: několik novějších názorů z lékařského tisku. Čtenář: měsíčník pro knihovny. 1967, roč. 19, č. 12, str. 396-398.
40. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Biblioterapie. Československá psychologie. 1987, roč. 31, č. 5, str. 472-477. ISSN 0009-062X.
41. MARHOUNOVÁ, Jana, NEŠPOR, Karel. Alkoholici, feťáci a gambleři. 1. vyd. Praha : Empatie, 1995. 110 s. ISBN 80-901618-9-8.
42. Městská knihovna Beroun. [online]. [cit. 2006-05-25]. Dostupný z WWW: http://www.knihovna.ber.cz.
43. MEYEROVÁ, Monika. Biblioterapie – jedna z dosud málo využívaných forem práce s knihou. Zlatý Máj, časopis o dětské literatuře. 1990, roč. 34, č. 10, str. 600-605. ISSN 0044-4871.
44. MORENO, Joseph J. Rozehrát svou vnitřní hudbu: muzikoterapie a psychodrama. 1. vyd. Praha : Portál, 2005. 127 s. ISBN 80-7178-980-1.
45. MRÁZEK, Jiří. Podobenství jako poezie a terapie. Teologická reflexe. 1997, roč. 3, č. 1, str. 85-87. ISSN 1211-1872.
46. MYRACLE, Lauren. Molding the Minds of the Young: The History of Bibliotherapy as Applied to Children and Adolescents. The Alan Review. [online]. [cit. 2006-02-14]. Dostupný z WWW: http://scholar.lib.vt.edu/ejournals/ALAN/winter95/Myracle.html.
47. NAKONEČNÝ, Milan. Biblioterapie (komentovaný referát sborníku: Biblioterapie). Národní knihovna, knihovnická revue. 1991, roč. 3, č. 1, str. 8-18. ISSN 0862-7487.
48. NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie čtenáře. 1. díl. Praha : Ústřední dům armády, 1965. 72 s.
49. NEŠPOR, Karel. Návykové chování a závislost: současné poznatky a perspektivy léčby. 1. vyd. Praha : Portál, 2000. 150 s. ISBN 80-7178-432-X.
50. NEŠPOR, Karel. Jak zůstat fit a předejít závislostem. 1. vyd. Praha : Portál, 1999. 112 s. ISBN 80-7178-299-8.
51. NEŠPOR, Karel. Kouření, pití, drogy. 1. vyd. Praha : Portál, 1994. 125 s. ISBN 80-7178-023-5.
52. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. A-P. 3. vyd. Praha : Kalich, 1992. 769 s. ISBN 80-7017-528-1.
53. NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. R-Ž. 3. vyd. Praha : Kalich, 1992. 1399 s. ISBN 80-7017-528-1.
54. OEMING, Manfred. Úvod do biblické hermeneutiky: cesty k pochopení textu. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2001. 261 s. ISBN 80-7021-518-6.
55. PESESCHKIAN, Nossrat. Psychoterapie v každodenním životě: jak se účinně vypořádávat s konflikty. Brno : Cesta, 2000. 269 s. ISBN 80-7295-010-X.
56. PESESCHKIAN, Nossrat. Kupec a papoušek: využití orientálních příběhů v psychoterapii: názorné příklady pro výchovu a sebeovlivňování. Brno : Cesta, 1996. 126 s. ISBN 80-85319-60-8.
57. PETROSILLO, Piero. Křesťanství od A do Z. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1998. 239 s. ISBN 80-7192-365-6.
58. PIJANOVSKÁ, Radka. Uplatnění biblioterapie v psychoterapii dětí v náhradní rodinné péči. Praha : Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Ústav informačních studií a knihovnictví, 2004. 86 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Lidmila Vášová.
59. PŘECHOVÁ, Lenka. Současné možnosti biblioterapie a perspektivy jejího využití v psychiatrických léčebnách. Praha : Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Katedra vědeckých informací a knihovnictví, 1991. 69 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Lidmila Vášová.
60. RAMSEY, Inez. Bibliotherapy and Children´s books. James Madison University. [online]. [cit. 2006-02-14]. Dostupný z WWW: http://falcon.jmu.edu/~ramseyil/bibliotherapy.htm.
61. REMEŠ, Prokop, HALAMOVÁ, Alena. Nahá žena na střeše: psychoterapeutické aspekty biblických příběhů. 1. vyd. Praha : Portál, 2004. 197 s. ISBN 80-7178-921-6.
62. REMEŠ, Prokop. Hagioterapie – nový směr psychoterapie. Grano Salis – zrcadlo naší ekumeny. [online]. [cit.2005-08-17]. Dostupný z WWW: http://www.granosalis.cz/article.php?sid=3012.
63. REMEŠ Prokop. Strach ze smrti a víra v Boha. Hagioterapie. Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu [online]. [cit.2005-08-17]. Dostupný z WWW: http://sweb.cz/hagioterapie/.
64. REMEŠ, Prokop. Barevné vize religiózního obsahu. Hagioterapie. Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu. [online]. cit.2005-08-17]. Dostupný z WWW: http://sweb.cz/hagioterapie/ .
65. REMEŠ, Prokop. Démonologie otců pouště a transakční analýza. Hagioterapie. Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu. [online]. [cit. 2005-08-17]. Dostupný z WWW: http://sweb.cz/hagioterapie/ .
66. REMEŠ, Prokop. Kainův syndrom. Hagioterapie. Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu [online]. [cit. 2005-08-17]. Dostupný z WWW: http://sweb.cz/hagioterapie/ .
67. REMEŠ, Prokop. Křesťanství a iracionální příkazy. Hagioterapie. Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu [online]. [cit. 2005-08-17]. Dostupný z WWW: http://sweb.cz/hagioterapie/ .
68. REMEŠ, Prokop. Zenové koány a teorie komunikace. Hagioterapie. Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu [online]. [cit. 2005-08-17]. Dostupný z WWW: http://sweb.cz/hagioterapie/ .
69. REMEŠ, Prokop. Hlubinně a existenciálně analytický výklad Bible. Hagioterapie. Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu [online]. [cit. 2005-08-17]. Dostupný z WWW: http://sweb.cz/hagioterapie/ .
70. REMEŠ Prokop. Náboženská konverze a osobnostní vzorce člověka. Hagioterapie. Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu [online]. [cit. 2005-08-17]. Dostupný z WWW: http://sweb.cz/hagioterapie/ .
71. REMEŠ, Prokop. Morální diskurz a genderové role. Hagioterapie. Společnost pro hagioterapii a pastorační medicínu [online].[cit. 2005-08-17]. Dostupný z WWW: http://sweb.cz/hagioterapie/ .
72. REMEŠ, Prokop. Re. Prosbicka. [online]. 31. května 2006 10:01; [cit.2006-05-31].
73. ROBERTS, Jenny. Bible ve faktech. 1. čes. vyd. Praha : Svojtka a Vašut, 1997. 160 s. ISBN 80-7180-359-6.
74. ROSOVÁ, Milena. Několik poznámek o biblioterapii. Ladění. Časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. 1999, č. 4, str. 9-11. ISSN 1211-3484.
75. RYCHNOVSKÁ, Pavla. Jak a z jakých zdrojů se vytvářela Bible. KIVI : Knihovnictví a informační věda informuje [online]. [cit. 2005-08-17]. Dostupný z WWW: http://www.phil.muni.cz/kivi/clanky.php?cl=1?rubrika=clanky . ISSN 1214-7265.
76. ŘÍČAN, Pavel. Psychologie náboženství. 1. vyd. Praha : Portál, 2002. 328 s. ISBN 80-7178-547-4.
77. SKÁLA, Jaroslav. …až na dno?: Fakta o alkoholu a jiných návykových látkách, Zneužívání a závislost. 4. přeprac. a dopln. vyd. Praha : Avicenum, 1988. 139 s.
78. SLEZÁKOVÁ, Alena. Aplikace biblioterapie v psychiatrické praxi. Praha : Univerzita Karlova. Filozofická fakulta, Katedra vědeckých informací a knihovnictví, 1979. 165 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Pavel Hartl.
79. Slovník literární teorie. red. a předml. Štěpán Vlašín. 2. rozš. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1984. 456 s.
80. SMETÁČEK, Vladimír, VOZNIČKA, Vladimír. Psychologie literatury. Čtenář: měsíčník pro knihovny. 1975, 1976, roč. 26, roč. 27, č. 6-12, č. 1-9. str. 1-41.
81. SODOMKOVÁ, Jana. Vášová Lidmila: Úvod do bibliopedagogiky. Čtenář: měsíčník pro knihovny. 1998, roč. 50, č. 4, str. 122-123. ISSN 0011-2321.
82. STRNADOVÁ, Karolína. Ženy alkoholičky. Žena.cz. [online]. [cit. 2006-06-06] Dostupné z WWW: http://zena.centrum.cz/zdravi/clanek.phtml?id=5716.
83. SÝKOROVÁ, Ludmila. Užití biblioterapie jako prevence vzniku psychického narušení: možnosti aplikace v dětských domovech. Praha : Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Katedra vědeckých informací a knihovnictví, 1979. 86 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Lidmila Vášová.
84. ŠEDIVÝ, Václav, VÁLKOVÁ, Helena. Lidé, alkohol, drogy. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1988. 158 s.
85. ŠIROKÝ, Hugo. Nárys psychologie divadla a psychodramatu. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1969. 95 s.
86. ŠTAMPACH, Odilo. Stanislav Grof – k sobě a přes ni. Souvislosti. 1993, roč. 4, č. 2, str. 125-128. ISSN 0862-6928.
87. ŠVANDOVÁ, Marcela. Biblioterapie: četba v rámci léčebné, rehabilitační a preventivní péče. Praha : Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Katedra psychologie, 2003. 97 s. Vedoucí diplomové práce Doc. PhDr. Jiří Šípek, CSc.
88. TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století: A-J.; I. Praha ; Litomyšl : Ladislav Horáček-Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-248-1.
89. Vášová, Lidmila. Úvod do bibliopedagogiky. 1. vyd. Praha : Intitut sociálních vztahů, 1995. 189 s. ISBN 80-85866-07-2.
90. VRABLICOVÁ, Dagmar. Biblioterapia. Čitatel´. 1986, roč. 35, č. 6, str. 220.
91. VYMĚTAL, Jan. Úvod do psychoterapie. 2. aktual. vyd. Praha : Grada, 2003. 262 s. ISBN 80-247-0253-3.
92. VYMĚTAL, Jan. Rogersovská psychoterapie. 1. vyd. Praha : Český spisovatel, 1996. 208 s. ISBN 80-202-0605-1.
93. VYMĚTAL, Jan. Psychoterapie: pomoc psychologickými prostředky. 2. uprav. vyd. Praha : Horizont, 1989. 110 s. ISBN 80-7012-004-5.
94. WARNER, Lucy. The Myth of Bibliotherapy. Online, School Library Journal, Oct 80, Vol. 27 Issue, p107, 5p, 1bw. ISSN 0362-8930.
95. YALOM, Irvin D. Chvála psychoterapie: otevřený dopis nové generaci psychoterapeutů a jejich pacientů. 1. vyd. Praha : Portál, 2003. 244 s. ISBN 80-7178-761-2.
96. YALOM, Irvin. D. Teorie a praxe skupinové psychoterapie. 1. vyd. Hradec Králové : Konfrontace, 1999. 704 s. ISBN 80-86088-05-7.
97. Wikipedie. Otevřená encyklopedie. [online]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana.

Seznam příloh

Přílohy

Příloha č. 1:
Schéma zařazení současných vykladačských metod hermeneutického čtyřúhelníku

Příloha č. 2: Seznam biblických příběhů čtených na hagioterapeutických sezení

1. Stvoření člověka a jeho pád (Gn 2,15-3,7)
2. Pád člověka a vyhnání z ráje (Gn 3,1-24)
3. Kain a Ábel, stavba babylónské věže (Gn 4,1-16 + 11,1-9)
4. Potopa světa (Gn 6,9-22 + 7,11-8,4)
5. Záchrana Lota (Gn 19,1-29)
6. Abraham, Hagar? Izmael a Izák (Gn 21,1-21 + 22,2-19)
7. Josef a jeho bratři (Gn 37,2-36)
8. Josef a Potífarova žena (Gn 39,1-23)

Exodus

9. Utrpení Izraele v Egyptě, Narození a příprava Mojžíše (Ex 1,15-2,21)
10. Přechod Rudým mořem (Ex 14,1-31)

Jozue

11. Vyslání zvědů, Pád Jericha (Joz 2,1-24 + 6,21-27)

Soudců

12. Soudce Gedeón (Sd 6,11-32)
13. Samsonova svatba, Samsonův boj (Sd 14,1-15,6)
14. Samsonův pád a triumf (Sd 16,4-31)

1. Samuelova

15. Povolání Saula za krále a boj s Amónovci ( S 10,17-11,13)
16. Saul v Én-dóru a Saulova smrt (1 S 28,4-25)
2. Samuelova

17. David a Bat-šeba (2 S 11,21-27)
18. David, Nátan a trest za hřích s Bat-šebou (2 S 12,1-25)
19. Amnón a Támar, Abšalómova pomsta (2 S 13,1-33)

1. Královská

20. Nábotova vinice a smrt krále Achaba (1 Kr 20,1-20 + 22,29-38)
21. Naamonovo malomocenství, Elíša a Géchazí (1 Kr 5,1-27)

Jób

22. Bohabojný Jób, vystavení zkouškám, utrpení Jóba (Jb 1,6-2,13)

Jonáš

23. Jonáš a velryba (Jon 1,1-2,11)
24. Jonáš, Ninive, skočec a Hospodin (Jon 3,1-4,11)

Júdit

25. Judit a Holofernés (Judit 7,20-31 + 12,10-13,10)

Daniel

26. Daniel a krásná Zuzana (Da 13,1-64)
27. Daniel v jámě lvové (Da 14,3-42)


Nový zákon
Matouš

28. Narození Ježíše a mágové od východu (Mt 1,18-2,23)
29. Jan Křtitel a pokušení na poušti (Mt 3,1-4,11)

Marek

30. Utišení bouře a uzdravení posedlého v Neraze (Mk 4,35-5,20)
31. Smrt Jana Křtitele (Mk 6,14-29)

Lukáš

32. Předpověďnarození Jana Křtitele a Ježíše a jejich narození (L 1,5-45 + 57-66)
33. Ježíš a hříšnice v domě farizejů, farizeus a celník (L 7,38-50 + 18,9-14)

Jan

34. Uzdravení slepého (J 9,1-41)
35. Vzkříšení Lazara (J 11,1-44)
36. Mytí nohou, zrada apoštola Petra a Jidáše (J 13,1-11 + 18,1-27 + Mt 27,1-5)
37. Ježíš před Pilátem (J 18,28-19,16)
38. Ukřižování a Ježíšova smrt (J 19,17-42)
39. Prázdný hrob, Marie Magdalská a apoštol Tomáš (J 20,1-29)
40. Zjevení v Galileji (J 21,1-23)

Skutky apoštolské

41. Petr a Jan před radou, znamení a divy, pronásledování církve (Sk 4,32-5,11 + 8,26-40)
42. Obrácení Saula (Sk 9,1-30)
43. Herodovo pronásledování (Sk 12,1-24)
44. Pavlovy misijní cesty (Sk 16,6-40)

Příloha č. 3: Obrazová příloha

• obr. 1 – Kostel sv. Václava, areál Psychiatrické léčebny Bohnice
• obr. 2 – terapeutická místnost
• obr. 3 – symboly hagioterapie – Bible, meč a perly

obr. 1

obr 2.

obr. 3

Příloha č. 4: Konání hagio sezení v knihovnách (SWOT analýza)